Vědecká metoda "systémového přístupu" je často zneužívána formou obecných frází i polemik, zda to či ono je nebo není "systémové ...". Pokusme se proto stručně a laicky zjednodušeně popsat principy, o co v této metodě pro zkoumání jevů okolního světa a řešení problémů vlastně jde. 

@@@ - novinky & komentáře  |  autor: Vlastimil Čevela  |

  Nad úkolem, jak zkoumat a řešit složité problémy se zamýšleli již řečtí filozofové ve starověku. V průběhu následné historie pak byla k tomu účelu vyvinuta řada různých vědeckých metod a inženýrských postupů. Ale až rozsáhlé nasazení sálových počítačů pro podporu řízení velkých firem a institucí ve druhé polovině 20. století nastolilo do té doby tak neobvykle složité úkoly, že na ně dosavadní zkušenosti nestačily.

   Naléhavá nutnost vypracovat postup, který by účinně a efektivně pomohl tyto úkoly řešit, vedla k rozvoji „Metody systémového přístupu (SP)“, která se stala natolik užitečnou, že dnes patří k základní metodické výbavě ve všech oblastech praxe i moderního vědeckého výzkumu. Na ni pak v mnoha směrech navazuje léty ověřená teorie i praxe v oblasti modelování. Úspěšnost systémového přístupu potvrzují též mnohaleté vlastní i převzaté zkušenosti autora těchto řádků při praktické analýze, programování a realizaci řady velkých fungujících projektů počítačového zpracování hromadných dat.

   Skutečností však je, že metoda SP není ani zdaleka využívána v takové míře, jak by mohla být, pokud by byla veřejnosti předkládána obecně srozumitelnějším jazykem. Z toho vznikla inspirace pro představu, že hlavní principy SP lze využít pro postup, který autor pojmenoval termínem "Systematické modelování (SM)". Souhrnně koncepce SM předpokládá, že pomocí stručných a všeobecně srozumitelných modelů by mělo být možné zjednodušeně popsat nejen většinu originálních záležitostí, se kterými je potřeba se zabývat v běžném pracovním životě, včetně např. návrhů nových projektů, ale třeba i analyzovat různé individuální životní situace, které je potřeba zvládat.