@@@ novinky - - - komentáře | autor: Vlastimil Čevela

Zpravodaj n.p. Ingstav Brno - 27. července 1973, později též týdenní příloha Rovnosti

   Ve snaze podat informace od pramene, vyslali jsme našeho zvláštního zpravodaje do výpočetního střediska TESLA 200 na podnikovém ředitelství, s úkolem zjistit pro naše čtenáře, co to ten samočinný počítač vlastně je. Z jeho dojmů a poznatků vznikly následující řádky.

   K návštěvě výpočetního střediska jsem si vybral neděli - to je tak nejpravděpodobnější doba, kdy bývá u počítače trochu klidu. Sedím v křesle v prostorném sále, kolem tiše bzučí klimatizace a uvažuji, o čem mám vlastně psát.

   Když tak koukám na ty mlčící skříně kolem sebe (škodolibě tomu říkají taky "kalkulačka"), tak mě napadlo, že jsem slyšel, že se s tím dá vlastně i povídat. Nejspíš to bude asi přes tenhle psací stroj. Vedle se rozsvítilo modré okénko se záhadným nápisem INPUT. Zalovil jsem ve svých sporých znalostech jazyka anglického a zjistil, že to znamená něco jako VSTUP - že by čekání na zprávu? Jsem zde přece jako reportér, tak bych měl klást otázky. Zkusil jsem napsat první.

Mohu se zeptat, jakou řečí mluvíte? a odvážně stiskl tlačítko. Modré světýlko zhaslo a stroj začal vyťukávat značky:
   "010001010010 - ehm pardon, chtěl jsem říct, že to je dost složitá otázka. Já vlastně znám jenom dvě číslice 1 a 0, které poznám podle stavu feritového jádra v paměti".

Ale vždyť píšete běžné znaky.
   "To je tím, že se technici domluvili, že určitá kombinace nul a jedniček bude znamenat potřebné číslo nebo písmeno- třeba F je 01000110, G je 01000111, číslo 23 je 00110001000110011 a tak podobně"

Moment, když na každý znak potřebujete osm míst, tak to musíte mít tu vaši paměť pořádně velikou, aby se tam dalo něco rozumného napsat.
   "No, do operační paměti uložím najednou 65 536 znaků, ale to je včetně programu".

Tak to je něco kolem půl milionu nul a jedniček - prosím vás, a jak se v tom vyznáte?
   "Když mi pořád nebudete skákat do řeči - vlastně do stroje, tak se pokusím vám to trochu osvětlit".

   Trochu zahanbeně jsem se zarazil a pozorně poslouchal. Vlastně četl, co mi můj společník vysvětloval. Dověděl jsem se, že paměť je něco jako veliký sklad s regály, policemi a přihrádkami a v každé přihrádce může být uložena nějaká informace, respektive skupina číslic nebo znaků. Přihrádky jsou očíslovány - mají svou adresu, a podle těchto adres jakýsi automatický dispečer - řadič - zajišťuje celé zpracování.

   Tak si třeba přečte děrný štítek osobní kartotéky a obsah uloží do police s osmdesáti přihrádkami. Na magnetickou pásku, což vlastně není nic jiného než obdoba magnetofonu, až na to, že se na ní nahrávají znaky a ne zvuky, má napsat z přečteného štítku jméno a datum nástupu. K tomu už musí vědět, že jméno má v desáté až padesáté přihrádce, což s ohledem k adresám znamená, že začíná na čísle čtyřicet osm tisíc dvě stě dvacet šest.

   A tyhle všechny informace obsahuje program. Není to v podstatě nic jiného, než sled pokynů pro řadič. Kde má co přečíst, kam to má zapsat, kde se má zeptat, co má udělat dál. Proto musí být při práci počítače program trvale uložen v paměti - tedy v určité části regálů. Řadič na základě instrukcí z programu práci jenom řídí, na vlastní provádění má pomocníky obsažené v operační jednotce. To je ta část počítače, která zajišťuje vlastní operace, ať již aritmetické, rozhodovací nebo jiné. Tyto základní úkony jsou ovšem zvoleny tak, aby se z nich daly poskládat i složité výpočty.

   Když jsem si zkusil představit ty tisíce změn impulzů na místech přesně vybraných ve statisícovém bludišti, které musejí proběhnout, aby se mně, obyčejnému smrtelníkovi, objevil nějaký poznatelný výsledek, zatočila se mi trochu hlava. Můj partner se mě sice snažil uklidňovat tím, že na tato kouzla potřebuje čas tak asi 2 a někdy skoro jenom 0,1 mikrosekundy, takže to docela dobře stihne, ale moc se mu to nepovedlo. Dospěl jsem k závěru, že jsou věci mezi nebem a zemí, které si budu v hlavě těžko srovnávat a že bude lépe, když náš plodný rozhovor raději nějak ukončím. A tak jsem se nenápadně zvedl, zatímco stroj vyťukával něco v tom smyslu, že pro něj není problém dopravit do paměti za vteřinu několik set tisíc znaků.

   V bezpečné vzdálenosti za skleněnými dveřmi jsem se znovu zadíval na ty nenápadné šedomodré skříně. Nezbylo mi než s úctou přemýšlet o tom, kolik desítek a stovek chytrých hlav a co náročné a přesné práce se muselo dát dohromady, aby přišlo na svět takové technické dílo a sloužilo lidem. Z ovládacího pultu na mě potměšile zablikalo modré světýlko.
                                                                                                                                                                 -čB-
ČeV - červenec 1973

Doplňující komentář po 42 letech

   ... doba se hodně změnila - z velkých skříní a sálů se staly miniaturní čipy s mnoha řádově větším výkonem, rychlostí i rozsahem pamětí - ale princip nul a jedniček pro záznam dat i sady instrukcí pro operační jednotku "procesor" k jejich zpracovávání, je stále stejný - jenom podstatně hlouběji skrytý pod mnoha vrstvami ukládacích formátů, zrychlovacích hardwarových kombinací a vyšších programovacích nástrojů ...

ČeV - září 2015