V roce 1929 zakoupila Báňská a hutní společnost děrnoštítkovou techniku 80-sloupcového elektromagnetického systému Hollerith dodávanou firmou IBM. Jednalo se o děrovače, přezkoušeče, třídiče a číselné tabelátory. První zpracovávanou agendou byla materiálová evidence a později přibyly i mzdy a další agendy. Údaje z materiálových výdejek se děrovaly do děrných štítků, které se pak ještě na přezkoušečích kontrolovaly na správnost. Na rozdíl od dnešního zpracování neexistovaly žádné další logické kontroly na správnost vstupních dat. Vyděrované štítky se pak několika průchody třídily a pak přicházely do tabelátorů, kde se tiskly výstupní sestavy. U tabelátorů se poprvé setkáváme s pojmem programování. Muselo se určit, které údaje se pro danou sestavu budou tisknout, které sloupce součtovat a jak. Tabelátory měly zabudovanou programovací desku a programovalo se zapícháváním propojovacích kablíků. První stroje kromě sčítání žádnou jinou výpočetní schopnost neměly. Pokud bylo nutno násobit např. počty kusů jednotkovou cenou, pak pracovnice účtárny přečetly vstupní údaje z naděrovaných štítků, vynásobily je na kalkulačkách (v té době samozřejmě mechanických) a zapsaly tužkou na štítek. Děrovačky je pak do štítků doděrovaly. Teprve v pozdějších letech byly dodávány kalkulační děrovače.

   Určitou zajímavostí bylo, že přestože mluvíme o období Československé republiky, většina úředníků byla německé národnosti a i u českých úředníků byla znalost němčiny nutným kvalifikačním předpokladem. První vedoucí výpočetní stanice neuměl ani slovo česky a sedmimístný číselník materiálu byl zpracován výhradně německy a teprve po několika letech existoval i český překlad.

   Až do znárodnění dolů v roce 1946 těžilo uhlí šest společností a mechanizace byla zavedena jen u dvou největších tj. u už zmíněné Báňské a hutní společnosti a u Vítkovického horního a hutního těžířstva. Po znárodnění a sloučení prudce narostl požadavek na mechanizační techniku a musely být doplněny další stroje IBM a zvýšeny počty pracovníků. Jenže se zhoršující se politickou situací bylo stále obtížnější dovážet potřebné stroje a náhradní díly. V té době začala tuzemská firma Aritma vyrábět svou děrnoštítkovou techniku založenou na 90-sloupcových štítcích. Bylo proto přijato rozhodnutí přejít postupně na domácí techniku a utlumit zpracování na strojích IBM. Bohužel byla podceněna schopnost firmy Aritma dodávat potřebné stroje, a to nejen v požadovaném množství, ale i kvalitě. Zpracování v 80-sloupcovém provozu se dostávalo do krize, která byla částečně řešena dovozem potřebné techniky ze Sovětského svazu a útlumem některých agend. K zamýšlenému přechodu na domácí techniku Aritma nikdy nedošlo a zpracování probíhalo na obou systémech až do konečného převedení všech agend na dva střední počítače.

Karel Metzl - Opava, duben 2015

 

   V letech 1958 – 1959 začaly do OKR pronikat první serioznější zprávy o možnostech využití samočinných počítačů při zpracování dat z jednotlivých informačních oblastí hospodářských organizací. V roce 1962 byla ustavena pracovní skupina s úkolem poznat technické možnosti počítačů a programování. První praktické zkušenosti získávala na malém počítači LGP 30, instalovaném v Praze. Jednání o nákup počítače pro OKR vyvrcholila na Mezinárodním brněnském veletrhu v září 1963, kde byly kontrahovány dva malé počítače západoněmecké firmy ZUSE. Šlo o dva počítače typu ZUSE 23, z nichž jeden měl hned na počátku rozsáhlejší vybavení, a to takové, aby na něm bylo možno simulovat práci středního počítače.

   V době jednání o nákup počítače pro OKR projevovaly zájem o vlastní počítač také některé další podniky Severomoravského kraje. Šlo především o Novou huť, Teslu Rožnov a Meoptu Přerov. Jelikož však v této době nebylo reálné získat počítače pro všechny tyto podniky, ustoupily od zakoupení vlastního počítače ve prospěch OKR s tím, že se budou podílet na využívání počítačů společně s OKR. Ještě před instalací počítačů byly podepsány smlouvy o společném využívání a podniky pak pomohly i se zajišťováním potřebných devizových prostředků. Po instalaci počítačů se uvedené podniky plně zúčastňovaly na jejich využívání, a to prakticky až do doby zakoupení vlastních počítačů v letech 1966 a 1967. Instalace počítačů ZUSE byla významným mezníkem v rozvoji výpočetní techniky v OKR. Navíc se jednalo o jedny z prvních počítačů této třídy nejen na severu Moravy ale v celém Československu.

   S instalací počítačů bylo započato v listopadu 1963 a již v lednu 1964 byly uvedeny do provozu. Původně měly pracovat jako propojená systémová souprava, po úvahách bylo však rozhodnuto, aby oba počítače pracovaly samostatně. Programovalo se v tzv. freiburgském kódu, který byl v podstatě strojovým kódem, kde bylo nutno programovat každý krok stroje pomocí operačních symbolů a určením čísel adres. U počítačů byl uplatňován systém přístupu vlastních programátorů i externích zákazníků přímo k počítačům. Stálou obsluhu tvořil jen jeden pracovník u každého počítače.

   Méně vybavený počítač Z 23/55 (familiárně přezdívaný Zuzana) se používal hlavně k vědeckotechnickým výpočtům z oblastí důlní a povrchové geodézie. Z cizích podniků byl nejvíce využíván Meoptou a Teslou. Druhý počítač Z 23 V/62 (Věra) sloužil k ladění a zkušebnímu provozu agend z oblasti hromadného zpracování dat a z oblasti ekonomických výpočtů. Na jeho využívání se podílela hlavně Nová huť, Tesla Rožnov a Tatra Kopřivnice tj. podniky, které se intenzivně připravovaly k nasazení vlastních středních počítačů.

   Hlavním přínosem nasazení obou zmíněných malých počítačů v OKR bylo získání prvních zkušeností s počítačovým zpracováním hromadných dat. Později po zakoupení středních počítačů tak urychlily jejich využívání. Zpracování administrativních agend revíru probíhalo v té době nadále na zavedené děrnoštítkové technice.

Karel Metzl - Opava, duben 2015

 

   Výsledky práce s malými počítači typu ZUSE 23 prokázaly, že tyto stroje nevyhovují pro zpracování hromadných dat v tom rozsahu, v jakém se v OKR vyskytují. Požadavky mohla zvládnout pouze vyšší výpočetní technika, tj. střední počítač. Byly stanoveny cíle elektronického zpracování informací z následujících oblastí: zpracování čistých mezd pro všechny pracovníky revíru, zpracování skladové evidence, zpracování základního i vnitropodnikového účetnictví, zpracování informací o porubech a geologických zásobách, výpočty poklesů půdy. Pro jednotlivé okruhy byly ustanoveny odborné komise složené z pracovníků oborového ředitelství, pracovníků vybraných podniků a analytiků výpočetního střediska. Z analýzy vyplynuly požadavky na počítač s dostatečnou kapacitou pro vstup dat a tisk výstupních sestav.

   Od poloviny roku 1967 probíhala se souhlasem tehdejšího KV KSČ, PZO KOVO a Ministerstva paliv řada jednáním se zástupci různých zahraničních firem o možnostech dodávky středního počítače. Po komplexním zhodnocení všech nabídek zvítězila anglická firma ICT. Nabídla výhodnou cenu s tím, že centrální jednotka bude převezena z univerzity v západoněmeckém Braunschweigu, kde byla již rok v provozu a periferní zařízení budou nová. Ve prospěch firmy ICT rozhodla i skutečnost, že jejich počítače používalo výpočetní středisko Národní uhelné správy v anglickém Cannocku.

   Kontrakt na počítač ICT 1905 byl uzavřen v dubnu 1967 a ihned začaly intenzivní přípravy pro jeho nasazení. Dobré vztahy s vedoucími výpočetních středisek Škoda Plzeň a ČKD Praha umožnily v předstihu získat zkušenosti u zmíněných uživatelů počítačů, kteří už dříve instalovali své počítače firmy ICT. Už v květnu 1967 absolvovali programátoři čtyřtýdenní kurs programování v jazyku PLAN a své první programy si jezdili ladit do Plzně. Provozní pracovníci získávali zkušenosti s obsluhou počítače na stážích v ČKD i ve Škoda Plzeň. Současně probíhaly stavební úpravy, a když těsně před koncem roku 1967 dorazily do Ostravy dva kamiony, mohly být už vyloženy do hotového klimatizovaného sálu. Vlastní instalaci počítače včetně bezplatného povýšení centrální jednotky prováděli pracovníci firmy ve spolupráci s našimi techniky a 15. března uvedli počítač do zkušebního provozu. Oficiálně byl pak počítač předán do rutinního provozu v červenci 1968. 

   První realizovanou agendou byl systém účetnictví průmyslových podniků. V červnu 1968 byl vyzkoušen na Dole Vítězný únor a postupně rozšiřován na další podniky OKD a počínaje rokem 1969 ho používaly všechny důlní podniky revíru. Druhou zaváděnou agendou byly výpočty hrubých mezd. Projekt byl řešen ve spolupráci s týmem pracovníků Dolu Fučík, kde byl realizován v srpnu 1968 a do listopadu 1969 rozšířen na všechny důlní podniky. Velmi rozsáhlý byl projekt evidence materiálu zahrnující jak skladovou evidenci, tak i evidenci spotřeby materiálu. Zkoušky proběhly koncem roku 1968 a od 1. 1. 1969 byl zaveden na všechny podniky. Tím bylo ukončeno zpracování MTZ na děrnoštítkové technice.

   V dalším roce byl pak realizován projekt analytické evidence porubů a zpracování podkladů pro řízení železniční dopravy v revíru. Nejvýznamnějším projektem roku 1970 bylo zpracování komplexních mzdových výpočtů až do čisté mzdy včetně tisku výplatních sáčků, různých statistických přehledů i horizontální propojení na systém účetnictví. Od ledna byly zpracovány mzdy Dolu Fučík a postupně připojeno dalších deset důlních podniků s celkovým počtem cca 35 000 zaměstnanců. Bohužel rozšiřování na ostatní podniky revíru muselo být z kapacitních důvodů přerušeno a pokračovat se mohlo až po instalaci dalšího středního počítače. Zpracování mezd bylo mimořádně náročné jak z hlediska analýzy, programování i provozu. Jednalo se o úkolovou mzdu a kromě údajů ze směnovnic musely být pořízeny i údaje o odbírkách z porubů. Navíc jeden pracovník mohl během měsíce pracovat na více porubech. Složité bylo i zpracování do čisté mzdy včetně všech srážek, spoření atd.

   Problematické byly i kontrolní chody vstupních údajů, ke kterým byli zváni pracovníci z jednotlivých podniků, protože tehdy ještě neexistoval žádný přenos dat. Pokud se zpracování kontrol jakkoliv zdrželo, využili tito pracovníci čas k návštěvě okolních občerstvovacích podniků a vraceli se pak často „unavení“ a někdy i značně agresivní.

   První programy pro počítač ICT 1905 byly psány v jazyce PLAN případně FORTRAN a po dodání vhodného překladače se přešlo na jazyk COBOL, ve kterém pak byly psány všechny nové programy. To se ukázalo výhodné po nasazení dalšího středního počítače v roce 1973. O intenzivní práci analytiků a programátorů svědčí to, že do konce roku 1972 bylo napsáno a provozováno přes 1200 programů.

   Rychlý náběh využívání počítače ICT byl cenným úspěchem všech pracovníků Závodu výpočetní techniky, ale už koncem roku 1969 a pak hlavně v roce 1970 se začaly vyskytovat potíže vyplývající z nedostatečné kapacity strojového času. Napřed zasahovaly období pracovní špičky na začátku měsíce a později se přenesly na celý měsíc, takže počítač pracoval prakticky v nepřetržitém provozu. Nedostatek strojového času nejvíce postihoval programátory. Prodlužoval se cyklus ladění nových požadavků i úprav programů vyplývajících ze změn v celostátní metodice. Pokud by tyto změny nebyly včas zavedeny, pozbylo by zpracování na počítači svého smyslu. Zde se vždy projevovala zcela mimořádná obětavost analytiků, programátorů i provozních pracovníků, díky jimž nedošlo nikdy k havarijnímu stavu.

Karel Metzl - Opava, duben 2015

 

   S rozsahem zpracovávaných dat narůstaly neúměrně požadavky na jejich centrální pořizování. Byla proto rozpracovaná koncepce decentralizovaného pořizování vstupních dat (prakticky děrné pásky) přímo na místě, kde vznikaly prvotní doklady. Významnou pomocí bylo zřizování tzv. výpočetních kanceláří většinou pro několik místně blízkých podniků. Postupně byly vybavovány potřebnou technikou a některé z nich se časem měnily na výpočetní střediska vybavená malými počítači [redakční poznámka *1/]. V roce 1973 bylo už 30 % vstupních dat pořízeno mimo centrální pořízení a tento podíl stále narůstal.

   Zpracování dat bylo ale stále přísně centralizované a z tohoto pohledu byly zmiňované kanceláře pouze zdrojem dat pro počítač IBM. Data se přenášela "kabelově" tj. revírní pošta, která každodenně objížděla všechny podniky a sloužila hlavně oborovému ředitelství, byla navíc vybavena koženkovými kabelami s logem závodu výpočetní techniky a svážela děrné pásky ke zpracování v centru.

   I když nosným systémem byla pro OKD vždy technika firmy IBM, jejíž výpočetní kapacita byla dlouho omezena tehdy platným západním embargem především na použitou diskovou kapacitu a velikost vnitřní paměti systému, muselo se v polovině sedmdesátých let přikročit k posílení výpočetní techniky již dříve zmíněným EC 1040 z NDR. Jeho celková spolehlivost a tím i praktická využitelnost však byla oproti technice IBM daleko nižší [*2/]. 

 

Karel Metzl - Opava, duben 2015
<<<   Srovnání instalace IBM a Robotron EC 1040 z NDR v OKD

Redakční poznámky

*1/ - decentralizovaná výpočetní technika v OKR sestávala především z počítačů výroby RVHP a její přehled ke konci roku 1988 je uveden v DB počítačů v ČSSR - (v rámci prohlížeče je nutno zadat "Najít / OKR ") - bližší podrobnosti o jejím využívání na jednotlivých podnicích nejsou k dispozici

*2/ - drobnou poznámkou zde autor článku, pracující dlouhá léta s výpočetní technikou vyspělé západní provenince, zmiňuje velký a zásadní problém, který průběžně musela řešit naprostá většina programátorů i provozních a technických pracovníků výpočetních středisek v ČSSR, tj. poruchovost výpočetní techniky, vyráběné v RVHP - možná trochu obrazně, ale pamětníci potvrdí, že věcně správně řečeno byl ten rozdíl v tom, že zatímco "kapitalistické" počítače měly střední dobu mezi poruchami 2 až 3 roky, tak ty "socialistické" běžně dny a někdy taky 2 až 3 hodiny

ČeV - říjen 2015

-/- zařazení článku není zatím ještě úplné - ČeV

 

@@@ novinky - - - komentáře | autor: Karel Metzl

   V šedesátých letech minulého století začala firma IBM dodávat do tehdejšího Československa své počítače řady 360 a v sedmdesátých letech pak inovovanou řadu IBM 370. První tři počítače nové řady byly v roce 1973 nainstalovány v Kladenských dolech, na ÚTIA ČSAV v Praze a u nás v Závodě výpočetní techniky OKD v Ostravě. S řadou 360 a 370 přicházela firma IBM s novým programovacím jazykem PL/I, který měl nahradit údajně zastaralé jazyky Cobol a Fortran. V našem výpočetním středisku s tímto konceptem narazila. Na počítači ICL jsme pro většinové zpracování hromadných dat už Cobol používali a byli jsme s ním spokojeni. Ve Fortranu pracovali hlavně naši externí zákazníci z vědeckovýzkumných ústavů. Nicméně firemní pracovníci IBM tvrdě trvali na svém jazyku PL/I. Argumentovali tím, že všichni ostatní českoslovenští zákazníci se rozhodli pro nový jazyk. To, že naše situace je jiná, že máme už celou řadu aplikací hotových v Cobolu a celý programátorský tým tento jazyk umí, neuznávali. Přesvědčovali nás, že programování hromadných dat je v PL/I natolik podobné Cobolu, že naši programátoři přechod na nový jazyk hladce zvládnou a přeprogramovat těch pár programů do PL/I bude hračka. Navíc kontrakt zahrnuje čtrnáctidenní školení všech programátorů v PL/I a dodávku příslušných tištěných manuálů.
 
   Školení byla kapitola sama pro sebe. Lektorka měla připraveny vynikající podklady pro zpětný projektor na foliích s různým překládáním, ale sama asi nikdy neprogramovala. Často zdůrazňovala méně významné maličkosti a důležité věci přecházela. Už vůbec se nemluvilo o potížích, které nevhodná aplikace může způsobit. Navíc všichni nahnaní programátoři tušili, že pravděpodobně budou dále používat Cobol a školení považovali za ztrátu času. Nesplnilo se tedy očekávání IBM, že až budou programátoři náležitě vyškolení, s jásotem přejdou na nový jazyk. Teda aspoň někteří. V tom jsme je vyvedli z omylu. Jako profesionální výpočetní středisko jsme měli své standardy. Programátoři si nemohli vybírat jazyk podle své záliby. Všichni museli pracovat s jednotným jazykem a dodržovat firemní postupy.
 
   Pracovníci IBM boj nevzdávali. Uznali, že nemůžeme nutit naše externí zákazníky, aby opustili Fortran a nabídli ho zařadit do operačního systému. Horší to bylo s Cobolem. Ten nechtěli poskytnout s tím, že ho nemají a nikde v Evropě pro něj nemají podporu. Nemohou nám poskytnout žádné školení atd. Upozornili jsme je, že v době namlouvání nám jej slibovali. Po dlouhém přemlouvání nakonec Cobol do systému vygenerovali a dodali i dvě sady manuálů. Školení jsme nevyžadovali s tím, že si své programátory přeškolíme sami. 
 
   Po přečtení manuálu Cobolu jsem zjistil, že kompilátor IBM se jen nepatrně liší od našeho dosud používaného kompilátoru ICL a do hotových programů by stačilo provést jen drobné změny v úvodní části. Vzal jsem jeden z našich cobolských programů a přepsal ho do PL/I. Musel jsem připustit, že existuje podobnost obou jazyků a programátoři by byli schopni rychle se na nový jazyk přeorientovat. Horší to bylo s porovnáním obou výsledných programů. To, že kompilace PL/I trvala déle, by se dalo přejít, ale výsledný program měl téměř dvojnásobnou velikost a při provozu si také vyžadoval větší množství času. S porovnáním jsem přišel za pracovníky IBM. Uznal jsem, že jako začátečník PL/I jsem neprogramoval optimálně a nabídl jsem jim, aby program prohlédli, případně upravili. A zde udělali chybu. Místo, aby program svěřili zkušenému programátorovi v PL/I, aby ho optimalizoval, prohlásili, že tento typ programů není pro PL/I příliš vhodný. Poděkoval jsem jim a upozornil je, že právě takové typy programů u nás potřebujeme zpracovávat a tudíž zůstaneme u Cobolu. Na problémy s aplikací jazyka PL/I narazili i v ostatních výpočetních střediscích. Záslužnou činnost na tomto poli učinili systémoví programátoři tehdejšího podniku NHKG v Ostravě. Sledovali, jak kompilátor převádí do strojového kódu různé prvky jazyka a na jejich základě vypracovali doporučení pro zápis zdrojového kódu. Své zkušenosti pak nezištně předali ostatním uživatelům na semináři „Programování 78“ v Ostravě. [Bechný - Juřina]
 
   Zajímavé bylo, že pokud jsem diskutoval s jednotlivými pracovníky IBM soukromě, tak uznávali naše argumenty, ale jako celek byli loajální ke své firmě a tvrdě prosazovali PL/I. Z obchodního hlediska to bylo pochopitelné. Jednak vyšší nároky na zdroje počítače generovaly požadavek na další upgrade hardware tj. dokoupení další vnitřní paměti a pak přechod na jazyk, který výhradně vlastnila firma, v podstatě likvidoval konkurenci. S pamětí to bylo jasné, protože z úsporných důvodů byly zakoupené počítače vybaveny dnes směšnou vnitřní pamětí 256 kB tj. pamětí na hranici funkce operačního systému. Později jsme paměť postupně zvyšovali až na 1 MB. Softwarově byl deficit vnitřní paměti řešen tzv. virtuální pamětí na disku za cenu častých výměn mezi diskem a vnitřní pamětí, což pochopitelně všechny výpočty zpomalovalo. S exkluzivitou jazyka už to tak úplně neplatilo. S prohlubující se normalizací se začaly dovážet z tehdejší NDR počítače Robotron, jejichž operační systém se velice nápadně podobal operačnímu systému IBM 360 a dokonce měly i programovací jazyk PL/I. Na obranu pracovníků Robotronu musím podotknout, že jsme od nich nezaznamenali žádný tlak na používání jazyka PL/I a nechali nás nadále pracovat s Cobolem.
 
   Přechod na kompilátor Cobolu IBM proběhl docela hladce. V rámci školení programátorů o operačním systému IBM jsme zařadili i seznámení se změnami, které se musí do cobolských programů provést. Ukázali jsme i některé další možnosti, které nový kompilátor obsahuje a možnost jejich využití. O úspěšnosti naší cesty svědčí i to, že Cobol byl v našem výpočetním středisku používán až do devadesátých let dvacátého století. 
 
   Když se dnes po čtyřiceti letech dívám zpět na naše tehdejší rozhodnutí a vítězný boj s IBM, myslím, že v tehdejších podmínkách jsme jednali správně. V současné době, kdy se vnitřní paměť počítačů zvýšila o několik řádů, by rozhodování asi už tak jednoznačné nebylo. Na druhou stranu ani dnes neplatí argument IBM o zastaralosti jazyků Cobol a Fortran. Už jako důchodce jsem vypomáhal jedné španělské firmě při převodu dat ze sekvenčního zpracování na databankové a jako hlavní jazyk jsme používali právě Cobol s vloženými moduly na Oracle. Nadále žije i ještě starší jazyk Fortran. Ten sehrál významnou roli při dobývání vesmíru a na novém nejvýkonnějším počítači, který se současně instaluje na VŠB-TU v Ostravě, se dokonce počítá s programováním v tomto jazyce. 
 
Karel Metzl - Opava, prosinec 2014

   Již po instalaci a náběhu počítače ICT 1905 byla věnována pozornost i otázkám dalšího perspektivního rozvoje strojového zpracování informací v OKR. S využitím tuzemských i zahraničních zkušeností bylo prokázáno, že jeden střední počítač nevyřeší zpracování informačních potřeb pro tak rozsáhlou výrobně hospodářskou jednotku jako je OKR. Vedení oborového ředitelství proto souhlasilo s nákupem dalšího středního počítače. Před koncem roku 1970 se objevily první zprávy o postupném vývoji jednotné řady počítačů 3. generace v rámci RVHP, tj. počítačů typu RJAD později přejmenované na JSEP. Centrální orgány stanovily, že pokud bude v přechodném období tj. do dodávek počítačů RJAD, nutno realizovat nákup počítačů dovozem ze zahraničí, musí se orientovat na stroje, které jsou svou logikou a strukturou podobné vyvíjeným počítačům RJAD. Z kuloárů jsme věděli, že v NDR vyvíjený počítač EC 1040 se hardwarem i softwarem až nápadně podobá počítačům IBM 360 a tak volba nakonec padla na počítač IBM 370/145. Přes veškerou snahu o urychlení se podařilo uzavřít kontrakt až v dubnu 1972 s tím, že počítač bude dodán ještě do konce roku. Uvedený počítač byl dodán již v listopadu a od února 1973 začal pracovat v normálním režimu.

   Po uzavření kontraktu na nový počítač začaly intenzivní přípravy na jeho využití. Proti stávajícímu počítači ICT se jednalo o bytově orientovaný počítač řízený operačním systémem a vybavený diskovými jednotkami. V červnu 1972 proběhl kurs o základní logice výstavby počítačů řady 370 a několik kursů k problematice programování. Analytici a programátoři se také museli seznámit s možnostmi využití nových periferií tj. diskových pamětí. V předstihu se rovněž školili operátoři a technici. Byl navázán kontakt s Výzkumným ústavem technicko-ekonomickým v Praze, vybaveným počítačem IBM 360/40, kde byly odlaďovány některé programy zejména pro agendu odbytu uhlí a koksu. Pro generování operačního systému a jeho údržbu byli vyčleněni tři programátoři, kteří absolvovali poměrně důkladné zahraniční školení. Školení se řešilo specifickou českou cestou tzv. zahraničním školením v tuzemsku. V roce 1972 měly být do Československa současně dovezeny tři počítače IBM 370. Tak se budoucí systémoví programátoři z Kladenských dolů, ÚTIA ČSAV a OKR vždy soustředili u jednoho uživatele a na školení dojížděli lektoři z Rakouska, Německa, Anglie nebo Francie. Školení probíhala v angličtině a každé bylo zahájeno vstupním testem a ukončeno testem závěrečným. Rozběh počítače proběhl zcela hladce. Prvních několik měsíců pomáhal s náběhem pracovník IBM z Vídně, a pokud nastaly jakékoliv potíže se systémem, okamžitě je řešil. Vyškolení systémoví programátoři seznámili programátory agend s obsluhou operačního systému a firemními utilitami tj. třídícími programy, kompilátory, editory atd.

   Z pohledu analytika nepředstavoval přechod na nový počítač žádnou velkou změnu. Nadále se jednalo o dávkové zpracování sekvenčních souborů uložených převážně na magnetických páskách. Počítač byl sice vybaven i diskovými jednotkami, ale vzhledem k jejich velmi omezené kapacitě, dané tehdy platným západním embargem, se používaly hlavně pro operační systém, programy, třídění atd. Pokud se na ně ukládala data např. zdrojové programy, vždy se zajišťovala bezpečnostní kopií na magnetických páskách. Z hlediska hardware i základního software nebyl přechod ze slovově orientovaného počítače ICT na bytově orientovaný IBM 370 již tak jednoduchý. Více o tom v příspěvku na semináři Programování 1976 [Klečka *1]

   Zavedení počítače IBM 370 znamenalo podstatné zvětšení počítačové kapacity v ZVT. Umožnilo rozšíření již zpracovávaných informačních oblastí na celorevírní úroveň a zkvalitnění jejich služeb. Mohly být realizovány i další agendy, které byly připraveny, ale pro omezenou kapacitu počítače ICT nemohly být uvedeny do provozu. Jednalo se zejména o zpracování komplexních informací o stavu, pohybu a využívání základních prostředků, zpracování informací o odbytu uhlí a koksu. Mohly být také převedeny zbývající agendy dosud zpracovávané na dožívajících počítačích ZUSE.

   Závod výpočetní techniky byl v té době velmi dobře kádrově vybaven. Analytici získali cenné zkušenosti již na počítači ICT a programátoři používali pro hromadná data jazyk COBOL. Pracovali s jednotnou metodikou a velký důraz byl kladen na kvalitu a přenositelnost programů. Blíže o tom na seminářích Programování v letech 1975 a 1976. Viz [Marek *2], [Metzl *3]. Byly vyvinuty i různé podpůrné prostředky usnadňující práci programátorů viz [Jiříček *4], [Metzl *5]. Velká péče byla věnována i výběru a zaškolování nových pracovníků viz [Hradil *6]. Důležitou roli sehrály i parametrické programy, pomocí kterých se daly rychle řešit různé nespecifické dotazy viz [Peška *7].

Karel Metzl - Opava, duben 2015

<<<  Jak jsem proti mocné IBM vybojoval Cobol

 

@@@ novinky |

   Instalace počítače Robotron EC1040 někdy v 70-tých letech byl v OKD krok nazpátek, na který se nedá zapomenout. Po počítači IBM 370 jsme spadli na nedokonalou kopii starší verze IBM 360.

   První náraz byl, když přijeli systémoví programátoři firmy Robotron, aby vygenerovali operační systém. Překvapilo nás, že si na to vyhradili celý týden. Věděli jsme, že to vyžaduje jednu, maximálně dvě směny. První systém IBM také generovali pracovníci firmy, ale celou dobu jsme my systémáci byli u toho, diskutovali jsme o parametrech a učili se. Pracovníci Robotronu vyžadovali zcela uzavřený sál a jakoukoliv spolupráci odmítali. 

   Po týdnu jsme to pochopili. Jednak při generování jasně vykukovaly různé výpisy, které ukazovaly na původ „originálního německého“ systému a navíc pracovníci evidentně neměli mnoho zkušeností. Byli přitom až příliš  sebevědomí, takže se s námi odmítali bavit a pokud ano, tak jen německy. Když nám systém předávali, tak jsme je upozornili, že nám nevyhovují přednastavené akce u kompilátorů a žádali jsme je, aby je upravili podle našich požadavků. Je to přece jednoduché - stačí přestavit pomocí firemního programu některé bity v hotovém systému. Ve vidině, že by museli opakovat týdenní generování, je opustila národní hrdost a byli ochotni s námi komunikovat a to dokonce anglicky. Přiznali, že v jejich systému chybí utilita ke změně, ale mají tzv. referenční operační systém, kde by měla být. To byl původní systém IBM 360 - ale samozřejmě neuměli potřebnou utilitu používat. Přestože my jsme její ovládání znali nazpaměť, přinesli jsme demonstrativně manuál firmy IBM a systém upravili.

   Největší slabinou počítače Robotron byly bulharské disky. Nejen svoji nízkou kapacitou 7 MB, ale hlavně svou spolehlivostí. Velmi často docházelo ke kontaktu hlaviček s diskem a jeho zničení. Pokud to byl systémový disk, znamenalo to pro nás obnovení systému včetně následků pro programátory, kteří museli programy opravovat z den staré verze a znovu kompilovat.

   Na druhé straně znamenal pro nás Robotron i určitý lidský přínos. Zatímco IBM pořádalo tzv. zahraniční školení v tuzemsku, tak na školení Robotronu jsem vyjížděli skutečně do zahraničí do Lipska. A to se dalo využít. Protože ve školicím středisku měli k dispozici málo učeben a možná i málo učitelů, tak se učilo na směny a měli jsme tak i dost volného času. Ještě teď vzpomínám na krásné koncerty v nejmodernější koncertní síni, kde těsně před koncertem prodávali neobsazená místa za opravdu nízkou cenu. Výhodné byly i nákupy u nás nedostatkového zboží eventuelně výměna nevyužitých marek na bony.

Karel Metzl - Opava, říjen 2015
<<<  Decentralizace pořizování dat v OKR a EC 1040   

   S postupným snižováním limitů výše zmíněného západního embarga na dodávaný hardware i software počítačů IBM se tak postupně nejen rozšířila vnitřní paměť systému IBM 370, ale 30 MB disky byly posíleny o 100 MB disky a ke konci osmdesátých let byl procesor IBM 370 nahrazen procesorem IBM 4341 s větší vnitřní pamětí i s pevnými disky o celkové kapacitě 10 GB. Takovýto systém pak v OKD pracoval až do poloviny devadesátých let minulého století. V té době už počet zaměstnanců OKD klesl z původních přes 100 tisíc jen na řádově desetitisíce důlních i nedůlních pracovníků.

   Původně používané dávkové a agendově orientované zpracování dat bylo postupně nahrazováno transakčně a databázově orientovanými úlohami a systémy a od roku 1996 bylo v OKD nasazeno celkem 5 systémů IBM AS/400, na nichž byly implementovány skoro všechny moduly systému SAP. V té době to byla jedna z největších implementací systému SAP na platformě AS/400 na celém světě.

Karel Metzl - Opava, duben 2015