ROZPRACOVÁNO ... peripetie mladého muže kolem získání vhodného zaměstnání - charakterizuje SPOLEČENSKÉ PROSTŘEDÍ - námětově se dost liší od následující charakteristiky, která vlastně říká důvody pro vznik semináře Prog-Tsw, proto by měla být samostatná ...

   V roce 1972 mi končila stáž na katedře chemického inženýrství na VŠChT po doktorském studiu (tehdy se říkalo „aspirantura“, to bylo podle sovětského systému vysokého školství), s manželkou jsme čekali narození prvního dítěte, v Praze jsme bydleli v podnájmu a manželka se chtěla vrátit za rodiči do rodné Ostravy, protože v roce 1970 tragicky umřel její bratr při silniční nehodě. A tak nezbylo než připravit přesun do Ostravy. Já si představoval, že bych mohl dělat v nějaké projekční instituci zabývající se chemickými zařízeními. Tato představa postupně padala, nebrali ani v Hutním projektu, ani ve VVUÚ v Radvanicích. Ani chemické fabriky v Ostravě nikoho nebraly, byly tehdy tzv. stopstavy po normalizačních čistkách v komunistické straně a každý potenciální nový pracovník byl podezřelý z možného rozvracení normalizovaného socialismu. I když nejsem žádný zapřisáhlý rebel, tak to podezření u mne dost sedělo.

   Se sháněním místa v Ostravě mi chtěl pomoci i starší kolega z katedry. Napsal doporučující dopis svému spolužákovi, který dělal v technickém rozvoji v MChZ v Ostravě. Když mi ho dával přečíst, tak jsem nevěděl, o kom tak nadaném, invenčním, svědomitém a pracovitém člověku by to mohlo být. V tom uchazeči o místo jsem se nepoznával. Přesto mě odmítli, aniž by mě pozvali na nějaký pohovor, prostě stopstav. Při návštěvě v chemičce v Hrušově by mě vzali jako směnového mistra. To jsem zase nechtěl já, protože náplň práce směnového mistra jsem viděl v Litvínově. Ve stručnosti: rozdělovat solvinu a hlídat podřízené, ať nejsou v práci ožralí a neudělají nějaký technologický průser.

   Tak mi nezbylo, než sepsat krátký seznam mých dovedností a s tím pak obcházela manželčina maminka své spolužáky z gymplu, zda by u nich nebylo pro mne nějaké zaměstnání, kterým bych měl šanci jakž takž uživit rodinu. Já si do seznamu dovedností drze napsal programování. Byl jsem sice v jakémsi kontaktu s počítači od roku 1966, kdy jsme v předmětu „chemickoinženýrská kinetika“ mohli využívat počítač Elliot v Chemoprojektu pro numerická řešení diferenciálních rovnic, ale naše „programátorská“ činnost spočívala v tom, že jsme v tzv. autokódu (trošku pohodlnější assembler) napsali pravé strany diferenciálních rovnic, vyděrovali na dálnopisu a zanesli do Štěpánské do výpočetního střediska. Pak během aspirantury byl ve škole nainstalován počítač Tesla 200, tak jsme si zkoušeli ve Fortranu naprogramovat nějaké metody pro vyhodnocování našich experimentů nebo procedury pro studenty i učitele v předmětu Laboratoře z chemického inženýrství. Ale tato drzost o znalosti programování mi přinesla užitečný výsledek. Jeden z tchyniných spolužáků byl v té době ředitelem Báňských projektů a tam v oddělení technického rozvoje programátora potřebovali, protože se chystali na velkou zakázku z ředitelství OKD, kde se měla modelovat prognóza revíru na 30 let a kromě toho také vyvíjeli software pro podporu projektování. Dostal jsem místo a „uchytil u programování“. Bylo to podobné tomu, o čem píše Karel Čapek, že novinářem se člověk stává tím, že se předtím uchytí u novin, a to bez ohledu na jeho předchozí vzdělání nebo zaměstnání.

   Nastoupil jsem do oddělení technického rozvoje, ve kterém byly tři pracovní skupiny. Dvě se zabývaly programováním pro OKD nebo i pro jiné podniky, které byly ochotné za nějaké programové řešení svých problémů zaplatit. I když to teď vypadá na tržní vztahy, ale úplně přesně to tak nebylo. Tehdy se všechno dlouho dopředu plánovalo a byly peníze různých kategorií. Část na mzdy s tržbami a se zakázkami a spokojeností zákazníků vůbec nesouvisela.

   Já byl přidělen do skupiny, jejímž vedoucím byl Vašek Cepek, původně stavební inženýr-statik, který měl za sebou několik realizovaných mostů a podobných staveb, ale také se uchytil v programování. Význačným členem skupiny byl Jarda Kvasnička, stavební inženýr-vodař, člověk ohromně invenční a pracovitý. Jeho koníčkem bylo modelování povodní. Dále tam byl báňský inženýr Olda Vlach, tehdy československý reprezentant v orientačním běhu, Lumír Bolek (rovněž báňský inženýr a polyglot, který měl za sebou i účast v korejské válce v řadách sil OSN) a pár měsíců po mně tam nastoupila Boženka Menšíková, stavební inženýrka, kterou z politických důvodů vyhodili z pedagogického sboru stavební průmyslovky. Všichni tito lidé byli výrazné osobnosti, žádný z nich nebyl komunista a byli to moc slušní a kamarádští lidé. Na mne se nejdříve dívali trochu s nedůvěrou. Jak mi později přiznali, radili se mezi sebou ve stylu „co to bude za filcku, když ho sem dotlačil ředitel“. Ale nedůvěra celkem brzy opadla a rozuměli jsme si nejen pracovně, ale i lidsky. Myslím, že k prolomení bariér v mezilidských vztazích přispělo i narození naší první dcery. Zkušenější otcové mi dávali „zaručené“ rady, jak se zachovat jako novopečený otec. Narození Daniely jsme řádně zapili ve strašlivé vinárně Mundloch v bývalém válečném krytu.

Josef Tvrdík - Ostrava, prosinec 2019