autor: Vladimír Vérosta,

ROZPRACOVÁNO - !!!

Sedím u PC, několika drobnými povely odešlu balík dat na druhý konec světa, data se tam dopraví než by člověk řekl "švec"

a skoro mám pocit, že se nudím. Skutečnosti, dříve pokládané za fantazie sc-fi, se staly každodenní šedivou praxí. Tak jako se zcela obyčejnými staly dříve nemyslitelné události jakými je volný pohyb přes evropské hranice. 

V dobách, kdy jsem měl tu čest pracovat na vývoji kompilátoru COBOL pro tehdejší československé počítače EC-1021 a jeho následovníky si dnešní přenosy dat netroufl nikdo představit a ani o nich snít. Byla to sedmdesátá, osmdesátá léta 20.století.

žádné terminály s obrazovkou, žádné USB flešky, žádné wi-fi sítě, sem tam magnetický disk s děsivou kapacitou 7,25 MB (slovy: ano, pouhých sedm a čtvrt megabajtu), ale žádné digitální fotky, hudba, videa, nic, nic, nic!

Ale pro námi vyvíjený kompilátor jsem museli mít sadu spolupracujících modulů (funkcí, procedur), jejichž zdrojové tvary jsme ruřně pořizovali na 80-ti sloupcových děrných štítcích. Co sloupec, to znak, a tím pádem 80 znaků na jeden štítek, jinak nahlíženo řádek, představovalo i tehdy solidní prostor pro zápis jak vlastního výkonného příkazu tak i případného textu poznámky. 

Pokud měl text zdrojového modulu například 247 řádků, bylo na jeho pořízení potřeba přesně 247 děrných štítků, to dá rozum. Opravy zdrojového textu (v době bez obrazovkových displejů, připomínám!!) probíhaly tak, že si vývojář většinou do formuláře napsal správný text těch štítků, které pokládal za chybné, resp. text nových štítků, které hodlal do textu modulu vložit. Když byl se psaním změn hotov, zvedl se od stolu, vyšel na chodbu a přešel do místnosti, vybavené stroji na děrování štítků, které se říkalo dnes už zapomenutým názvem: děrovna. 

Na klávesnici děrovače opsal připravený text jednoho štítku po druhém, stroj  vždy ze zásobníku s čistými štítky jeden odebral, nechal ho proběhnout děrovacím ústrojím a uložil do odkládací přihrádky. Vonělo to strojem, hrčelo vyrážením otvorů do tuhého papíru štítků, občas se pořizovaný štítek na své dráze zadrhl a zmuchlal, to byla radost, protože se to stávalo hlavně tehdy, když bylo potřeba opravy provést svižně.

Text, tedy písmena, číslice a další pomocné znaky byl v každém ze sloupců reprezentován určitou kombinací obdélníkových dírek, která tedy pro člověka rozhodně nebyla srozumitelná a čitelná jako text v novinách či knize. Po určité době se to dá naučit, z dírek-nedírek ve sloupci poznat, které je tam písmeno nebo znak abecedy, manipulaci se štítky to zdržovalo. A co teprve tehdy, když se neopatrnému programátorovi balíček se štítky rozsypal po podlaze!!                                                                 

Proto se záhy objevily děrovače, myslím že firmy Soemtron a Aritma, které kromě dírek ve sloupcích úplně nahoře na štítku nad kódem natiskly jehličkovou tiskárničkou znak, který je v daném sloupci vyděrován.

(tady nějaký obrázek)

To bylo panečku vylepšení, s popsanými štítky se manipulovalo mnohokrát rychleji a práce šla pěkně od ruky. Možnost nějakého omylu byla rázem také mnohem menší!

Tak dobře, máme balíček děrných štítků s opraveným zdrojovým textem nějakého modulu vyvíjené aplikace, ale co s ním?

S balíkem papírků?  Objednat strojový čas u počítače, to bylo potřeba. Hodinu nebo dvě pro tým třeba v úterý a ve čtvrtek, ve firmě se vypracovával rozvrh přidělování strojového času na sálovém počítači pro všechny zájemce, jiná mmožnost práce s výpočetní kapacitou v té době prostě nebyla, než ta, co se nacházel na sále počítače.

V daný čas se vývojáž dostavil na sál, balíček s děrnými štítky, na kterých byl zdrojový text nějakého opraveného modulu v ruce nebo v transportní krabici, operativní domluva s ostatními členy týmu, jaké bude pořadí a pak se balíček po balíčku postupně vkládal do snímače děrných štítku, ze systémové konzoly se zadal příslušný výkonný příkaz, snímč štítky načetl, počítač chvilku "přemýšlel", přeložený modul se zařadil na disk do knihovny a na tiskárně se rozeběhl tisk protokolu o překladu, obvykle opis všech předložených štítků s odpovídajícím strojovým kódem a samozžejmě protokolem o chybách.

Nejlepší výsledek byl "No errors", to se pak čekalo, až se popřekládají všechny opravované moduly, výskyt chyby znamenal úprk do děrovny, vyděrování opravných štítků, jejich zařazení do balíčku zdrojového modulu a nové načtení do snímače, nový překlad.

Až byly všechny potřebné zdrojové moduly přeložený, tak se do snímače vložil balíček štítků s příkazy pro tzv. spojovací program, pomocí něj se vytvořila nová binární verze vyvíjené aplikace. Plni očekávání jsme pak spouštěli testovací příklady a mohli zkontrolovat, zda se zamýšlené opravy povedly.

Po vypršení přiděleného strojového času jsem odcházeli do svých kanceláři, nejenom se štítky, které jsme donesli, ale byli jsme navíc obtížení výstupy z tiskárny, kde byly protokoly o překlady, spojování či testování.

Papír z tiskárny byl nekonečný pás stránek ve stylu leporelo, v kanceláři si ho každý roztrhal na jednotlivé listy a založil do příslušné složky. Protokol staré verze se vyhazoval do koše, do sběru. Žádné Source Control systémy pro ukládání postupně historicky vznikajících verzí nebyly, historie se prostě matně pamatovala a nebyla ani tak d§ležitá, propojení spolupracujícího týmu se dělo na fyzické, osobní úrovni, stroj o něm nevěděl.