Vědecká metoda "systémového přístupu" je často zneužívána formou obecných frází i polemik, zda to či ono je nebo není "systémové ...". Pokusme se proto stručně a laicky zjednodušeně popsat principy, o co v této metodě pro zkoumání jevů okolního světa a řešení problémů vlastně jde. 

   Při jejím užití je nejprve nutno stanovit účel, proč se danou problematikou hodláme zabývat a pak na na přiměřené úrovni podrobnosti určit všechny prvky problému a vzájemné vazby mezi nimi i vzhledem k podstatnému okolí, které dosažení stanoveného cíle ovlivňují. Na dané úrovni podrobnosti přitom každý prvek chápeme jako "černou skřínku", tj. bereme v potaz jeho vlastnosti nebo vnější chování, ale nezabýváme se jeho detailním vnitřním uspořádáním.

   Chceme-li se tedy problematikou našeho zájmu zabývat "systémově", tj. studovat či popisovat ji jako "systém", tak musíme především definovat účel - tj. k čemu to zkoumání má sloužit, resp. proč ho vlastně děláme. Důležité je vědět, že na určité množině jevů či objektů mohou být popsány různé systémy, protože z různých pohledů mohou některé prvky a vazby podstatně důležité být a z jiného nemusí. Takže říct, že něco je "systémové" nutně vyžaduje současně přesně uvést "k jakému účelu".

   Také je nutno poznamenat, že stanovení prvků, ani vazeb které skutečně zásadně ovlivňují chování systému jako celku, není v reálném světě vůbec jednoduché a bez důkladné znalosti dané věci a souvislostí není dost dobře možné. Systémový přístup je tedy především náročná forma abstrakce a nadhledu, ale poskytuje snadno srozumitelné kriterium pro hodnocení jednotlivých dílčích jevů (opatření, činností, ...) - prostě jak kladně či záporně ovlivňují účel, resp. cíl, kterého má být dosaženo. V této souvislosti je též velice důležité zkoumat i významné negativní důsledky, když určitá navrhovaná opatření nebudou realizována!

   Ještě jedna velice důležitá poznámka - v naší výše uvedené definici je velice podstatné slovo "všechny" prvky a vazby, tj. nic z toho, co podstatně ovlivňuje výsledek nesmí být opomenuto. To znamená, že musíme zohlednit kladné i záporné vlivy a to nejen vnitřní prvky a vazby, které uvnitř systému můžeme ovlivnit, ale i vazby, respektující působení podstatného (tj. z hlediska účelu významného) vnějšího okolí, které ovlivnit nemůžeme. Proto má také velký význam popis chování systému v průběhu času (jak mění svoje stavy na základě vnějších podnětů a jak při svých různých stavech na vnější okolí působí) a souvisejících potenciálních rizik.

ČeV - březen 2015

.er rozcestník odkazů:

Doplňující informace

dále je uvedena zjednodušená charakteristika systémového přístupu, sestavená s využitím formulací
v textu F. Kováře - populárnější i hodně odborné informace jsou pak ve výše odkazovaných textech (ČeV):

Systémový přístup jako způsob myšlení umožňuje na určitém objektu zkoumat pouze a jenom ty vlastnosti, které odpovídají našemu zájmu a účelu zkoumání.

Za systém považujeme účelově definovanou množimu prvků a vazeb mezi nimi, které společně určují vlastnosti celku.

Podmínkou vymezení systému je stanovení účelu. Není-li vymezen účel, pro který systém definujeme, není k dispozici kriterium pro jeho vymezení. Účelové vymezení systému je nutno respektovat po celou dobu práce se systémem.

Na jednom objektu zkoumání lze definovat na podkladě zvolených účelových kriterií řadu různých systémů. Pouhým vymezením objektu ještě není definován žádný systém.

Systémový přístup tedy znamená kromě vymezení objektu, na kterém systémový pohled aplikujeme, především definování účelu, který chceme v daném systému zkoumat a rozlišovací úroveň, v jakém zobecnění či podrobnosti se budeme pohybovat.

Systém je obvykle zároveň prvkem nějakého systému na vyšší rozlišovací úrovni, podsystém je pak systém na nižší úrovni, který je z vyšší úrovně chápán jako prvek.