Když jsem si vymyslel námět na zpracování historie programování, tak by nebylo fér, kdybych se nepokusil jít příkladem. Toto je tedy úvodní kapitola mých osobních historických vzpomínek ...

   Narodil jsem se 9. března 1938 v Opavě. Vzhledem k následným událostem to nebyla nejvhodnější doba pro start do života. Táta byl právník, úředník na berní správě, máma profesorka češtiny a němčiny na českém gymnáziu. Jako veřejně česky angažovaná rodina jsme po Mnichovu nemohli v převážně německé Opavě zůstat a tak jsme se dost dramaticky (táta byl totiž za mobilizace jako důstojník narukovaný na Slovensku, snad někde u Modré) narychlo přestěhovali do Brna. Táta pak pokračoval jako přednosta berní správy v Tišnově, kde jsme bydleli do roku 1945. Po válce byl přeložen do pohraničí - Moravských Budějovic a následně do Třebíče, kde jsem v roce 1956 maturoval na tehdejší Jedenáctileté střední škole. Finanční správa musí fungovat přesně a táta nejspíš k tomu měl i dobré renomé, protože jako finanční rada a vedoucí finančního odboru ONV Třebíč občas fungoval i v širším konzultačním týmu na poradách ministerstva financí, takže jsem po něm možná něco z té přesnosti podědil. Taky se vždy zajímal o historii, což mám po něm určitě. Po mámě jsem pak nejspíš zdědil kladný vztah ke čtení čehokoliv a nutkání k psaní vlastních textů.

   Nebyl jsem matematicky nijak zvlášť nadané dítě, ale fakt je, že jsem se na Jedenáctiletce nechal panem profesorem přesvědčit k účasti na matematické olympiádě. Řešily se v jejím rámci různé slovní příklady a to mě občas docela bavilo - dokonce jsem v roce 1954 získal druhé místo v tehdejším Jihlavském kraji. Běžné domácí úlohy z matematiky jsem zpravidla psal až ráno ve škole, pokud se tedy večer nezastavil kamarád, abych mu s nimi pomohl. Pod vlivem verneovek a románů J. M. Trosky jsem chtěl být inženýrem. Jako varianty jsem taky zvažoval učitele matematiky a zeměpisu nebo jadernou fyziku, ale dnes vím, že bych na žádnou z nich neměl. Z Třebíče, kde jsme bydleli, bylo blíž do Brna, ale když se na jaře 1956 podávaly přihlášky, byla tam strojní fakulta pouze na vojenské akademii (vznik civilní ohlásili až dodatečně), takže jsem se přihlásil na ČVUT Praha.

   Po maturitě se samými jedničkami jsem tedy na podzim roku 1956 v Praze nastoupil ke studiu na strojní fakultě, kde mě s ohledem na ty jedničky udělali studijním vedoucím. Tam už byla matematika složitější - derivace mi moc neříkaly a integrály evokovaly spíše symbol hudebního festivalu Pražské jaro. U první zkoušky mě cvičící asistent Ing. Lev představoval zkoušejícímu slovy "... to je ten studijní vedoucí, ale není to nic moc ..." a obávaný Ing. Matušů opáčil "... ale na propadnutí to snad není ..." - a tak jsem do indexu dostal z matematiky za "dobře" :o) - v dalších ročnících už jsem studijním vedoucím nebyl, ale nějaké to logické myšlení mi asi bylo dáno, protože jsem úspěšně zvládl (sice někdy v opravném termínu) nejen matematicky náročné zkoušky z pružnosti a pevnosti, ale v posledním ročníku i rovnice pro výpočty kmitání hřídelů parních turbin.

   Pokud jde o počítače, tak v polovině minulého století na rozhodujících místech teprve pomalu odezníval sovětský názor na kybernetiku, jako "buržoazní pavědu".  V době vysokoškolského studia na prestižní ČVUT (tehdy slavila už 250 let své existence) jsme se sice v roce 1960 v předmětu "Ekonomika, organizace a plánován" dozvěděli, že ve světě existují zařízení, zvaná "počítače" a že se dělí na analogové a číslicové, z nichž první pracují se spojitými fyzikálními veličinami a ty druhé s číslicovými kódy, ale o moc víc nám k tomu neřekli. Ve stejném roce také v SNTL vyšel český překlad knihy "Kybernetika" od Norberta Wienera a přiznávám, že jsem si ji za Kčs 18,00 koupil především proto, že měla krásnou modrou obálku s nadpisem "Teoretická knížnice inženýra", kterým jsem se za rok chystal být. Pokoušel jsem se ji i systematicky číst, ale už ve druhé kapitole nad matematickými vzorci jsem to musel vzdát pro bolesti hlavy z bezvýsledné snahy o hlubší pochopení. Laickým pohledem byla zajímavější drobná knížečka "Matematické stroje" od Jiřího Klíra za 6,50 Kčs, která vyšla v roce 1961 v nakladatelství Práce v knížnici "Technický výběr do kapsy". Přehledně popisovala nejen historické souvislosti ve světě i u nás, včetně současných děrnoštítkových strojů, ale i vše podstatné o principech a užití počítačů, které v západních zemích již tehdy existovaly.

   slapy 1957Ještě se vrátím v čase - po skončení prvního ročníku o letních prázdninách 1957 byl měsíc povinné praxe, na kterou mě přidělili do Vagónky Tatra v Praze na Smíchově. I po těch letech si dobře pamatuji na první dojem: obrovská rozpálená hala, kde se nýtovaly a svařovaly podvozky a skříně tramvají, které se pak po kolejích přesouvaly přes živou ulici k dalším operacím. Technicky určitě hodně zajímavé, ale co do hluku a celkového prostředí extrémně náročné - bylo totiž podobné tropické léto jako nyní. A tak jsme s ještě pár kolegy s velkou úlevou přijali nabídku, že je potřeba obsadit dohodnutou praxi na vodní elektrárně ve Štěchovicích. Ten měsíc na elektrárnách Štěchovice, Vrané a Slapy*), spolu s dřívější dětskou knížkou "Bratři drátové" (J. K. Čemus) pak rozhodly o budoucím zaměření - nezbytným základem všeho je přece energetika!. Na podzim roku 1961 jsem tedy se specializací "turbiny" absolovoval v oboru "Projektování, stavba a provoz tepelně energetických zařízení".

Vlastimil Čevela - Modřice, červen 2017

*) dobové foto ukazuje, že jsme tam zažili i "trochu větší vodu" ...
<<<  www.cez.cz/voda/stechovice ...
<<<  www.cez.cz/voda/slapy ...
<<<  www.cez.cz/voda/vrane ...
<<<  www.databazeknih.cz/jan-karel-cemus ...
<<<  www.databazeknih.cz/jan-matzal-troska ...
<<<  www.databazeknih.cz/jules-verne ...
<<<  www.databazeknih.cz/norbert-wiener ...