@@@ - novinky & komentáře  |

... unikátní zánam názorů k vysokoškolskému vzdělávání, které před 44 lety v panelové diskuzi na semináří Sofsem ''76 prezentovali pánové Jiří Hořejš, Jan Sokol a další ... 6 s. - dle sborníku: www.knihovny.cz/Record

IMG 8111 diskuze  IMG 8112   IMG 8113 IMG 8114 Kral Sturc 

 

   Vzhledem k širšímu pohledu a dle názoru redaktora též ke své obecné užitečnosti, jsou vybrané citace dále přepsány do lépe čitelné formy - ČeV, 19. února 2021

HOŘEJŠ:

   Profil každého absolventa by měla určovat škole, (resp. pověřená katedra) na základě důkladných znalostí požadavků špičkových institucí, v nichž její absolventi budou pracovat. Určit tato pracoviště, navázat s nimi pracovní kontakt na různých úrovních a pokusit se upravit studijní program vybraných studentů směrem k zaměření vhodných oborů těchto pracovišť (s možností částečných pracovních úvazků studentů s plánováním jejich plného zaměstnání po ukončení studia), to vše nemusí být jednoduché, za trochu příznivých podmínek by se však dalo zajistit. S tím ovšem, že spolu s dovozem praktických požadavků  z podniků je třeba prosazovat vývoz a popularizaci těch teoretických poznatků, které škola považuje za perspektivní. Vzhledem k tomu, že sjednocující snahy MŠ postoupily - po svých ne právě nejschůdnějších cestách - již dost daleko, je však celá tato diskuze v podstatě platonická.

   Musí-li se občas uživit jako programátoři absolventi skoro všech vysokoškolských i středoškolských profesí, měl by takového počinu být schopen i absolvent informatiky, ať už by byla náplň jeho studia (téměř) jakákoliv. Měl-li možnost prakticky naprogramovat elegantní a složitější algoritmy teoreticky zajímavého problému (překladače, analýza programů ap.), rozhlédl-li se trošku po existujících jazycích a systémech a roztřídil-li si zápisky z toho, co se mu nabídlo z teorie programů, procesů, vyčíslitelnosti, automatů, jazyků, logiky etc. do dvou zásuvek, z nichž do té horní se míní občas podívat - pak myslím má docela dobré kopyto, jehož by se mohl držet. (To, že k tomu viděl kus algebry či elektrikářství z něj ovšem neudělalo matematika ani elektroinženýra.)

   Samozřejmě, libovolné další vědomosti se mohou někdy hodit, avšak studovat rok diferenciální rovnice a pak stejně jít dělat databnky je totéž, jako když po ročním studiu němčiny jedete do Japonska. Jistý význam by mohlo mít speciálizované postgraduální studium, zaměšřené dle povahy zakázek jimž systém, jehož je náš absolvent soukolím - slouží. To by ovšem musely mít školy čas a možnosti dělat takové PGS jinak než vypadají dnes, kdy učí stejně jen němčinu ať jedete kamkoliv. 

   Jezdíval jsem počítat ještě na URAL 1 (bylo to někdy v roce 1960) a nebyl jsem do té doby v zahraničí. Z čehož plyne, že jsem samouk, přesněji člověk, který kradl zlomky poznatků, kde se dalo. Asi po čtyřech letech programování jsem objevil LIFO a od té doby spatřuji své poslání v tom urychlit takovýto vývoj u našich studentů a snažit se, aby Ameriky za ně objevovali - když už to musí vzhledem k stavu naší výpočetní vyspělosti být - pouze jejich učitelé. Nedostatek informací, neochota je vydávat či neschopnost je bez zbytečného balastu tlumočit - to jsou věci, které jsem pociťoval a i dnes pociťuji jako největší problém odborného růstu celého našeho i nového pokolení informatiků u nás. A možná, že máte aspoň trochu podobné pocity - nechce se mi věřit, že tolik lidí by mělo zájem o SOFSEM jen dík problematické možnosti si zalyžovat.

 

SOKOL:

   Byl jsem vyzván, abych se vyjádřil k otázkám výuky a přípravy studentů, kteří mají po absolvování vysoké školy pracovat jako systémoví programátoři. Protože se sám s výukou na vysokých školách setkávám  jen nepřímo a dosti nahodile, necítím se nijak kompetentní, abych zde vyjadřoval hotové a obecně platné názory nebo dokonce udílel nějaké rady či kritiky. Pokusím se pouze shrnout své zkušenosti odborného vedoucího pracovních týmů, které vyvíjely a vyvíjejí poměrně rozsáhlé softwarové celky, zejména operační systémy.

   Nejprve uvedu několik kriterií, která podle mého názoru hrají největší roli v tom, zda se dotyčný člověk stane vynikajícím či průměrným systémovým programátorem anebo se jím nikdy nestane. Nakonec řeknu několik slov o své vlastní odborné "kariéře" - ne proto, že bych jím přikládal nějaký obecnější význam, ale proto, že jsem k tomu byl přímo vyzván a že tyto údaje mohou sloužit jako jakási omluva nebo vysvětlení možné subjektivní jednostrannosti mých pohledů. Zkušenost mne naučila, že skutečný, efektivní profil softwarového pacovníka je určován v prvé řadě jeho "vlastnostmi", potom návyky a zkušenostmi a teprve nakonec čistými vědomostmi. To je ovšem řečeno příliš hrubě.

   Na první místo mezi "vlastnosti" bych stavěl chuť do tvořivé práce, vynalézavost a odvahu. To jsou ovšem věci, s nimiž se člověk nerodí, a v pěstování těchto "vlastností" připadá škole velká úloha. Hned na druhém místě stojí svědomitost a vytrvalost, které ostatně v určitých fázích práce nabývají stejný, ne-li větší význam než vynalézavost. Neboť na rozdíl od práce, která se dokončí - byť s neúspěchem - je nedokončená práce zcela bezcenná.

   Dalším nesmírně závažným rysem je schopnost pracovat společně, v týmu. Tady ovšem nejde jen o to, snést se se svými spolupracovníky v běžném styku, ale také umět se nechat přesvědčit, případně i ustoupit jinému názoru, nenechat se doradit odmítáním nebo podceňováním ze strany nadřízených a starších a konečně ani faktickými neúspěchy, které ať zaviněné nebo z vyšší moci, teprve ukazují skutečný profil těch, kdo je utrpěli.

   Základní význam návyků a zkušeností je v tom, že slouží k rychlé a víceméně správné orientaci v konkretních situacích, které jsou zpravidla složité. Velká cena zkušeností není v tom, že by je bylo možno znovu uplatnit v jiné souvislosti, ale především v tom, že vytvářejí schopnost rychlé předběžné orientace v konkretním problému ještě dřív, než je problém podrobně rozebrán a prostudován. Právě tím se zkušenosti liší od vědomostí, které je v praxi nemohou nahradit, nýbrž pouze doplnit.

   Domnívám se, že také škola by mohla měla posluchače vybavovat zkušenostmi, které znamenají schopnost najít cestu, vedoucí k řešení a k cíli. V praxi to například znamená, že by se u všech prací, které posluchač řeší, mělo důsledně trvat na jejich úplném dokončení. Nevadí, bude-li neúspešné, pokud se tento neúspěch ukáže v jasné a konkretní podobě, protože tak se stává neobyčejně cennou zkušeností. Naproti tomu opuštění rozdělané a nehotové práce znamená zmaření příležitosti a pouhé mrhání časem a energií. Není třeba dodávat, že k dokončení patří důkladný a věcný popis příp. zpráva nebo článek.

   Na prvním místě mezi vědomostmi stojí podle mého názoru znalost cizích jazyků, která je v našem oboru nezbytná a kterou už obvykle nelze později doplnit. Domnívám se, že používání anglických, případně ruských či německých textů při odborné výuce by bylo velmi na prospěch věci. Důležitým cílem výuky by měla být schopnost jasné a pokud možno civilizované formulace v češtině, zejména stručných sdělení, přehledných popisů alegoritmů a programů atd.

   Pokud jde o vlastní odborné znalosti, je jejich přímý význam v praxi poměrně malý, nejsou-li doprovázeny vlastními zkušenostmi posluchače, to jest schopností praktického zobecnění a praktické orientace v problémech. Paradoxním způsobem jsou v praxi nejcennější vědomosti z okrajových a pomocných oborů (matematiky, konstrukce hardware, periferních zařízení a pod.), kdežto pouhé vědomosti z vlastní teorie software mají význam jen nepřímo (znalost terminologie a pod.).

   K programování jsem přišel přesně tak, jako Dalibor k houslím. Původně jsem se vyučil řemeslu, pracoval jsem v různých dílnách a dálkově složil maturitu a začal studovat nejprve elektro a později matematiku. Čirou náhodou se mi naskytla možnost nastoupit do VÚMS jako programátor, sice s jistými životními zkušenostmi, zato bez nejmenší kvalifikace.

   Měl jsem štěstí, že jsem přišel mezi lidi, kteří pracovali s chutí, posuzovali mé počáteční kroky velice blahovolně a nebáli se mi svěřovat úkoly, jejichž závažnost a složitost převyšovala mé vědomosti a odborné schopnosti. Tak jsem se musel naučit hledat cesty vedoucí k cíli prostě a jednoduše - ber kde ber - a oceňovat různá řešení především z hlediska realizovatelnosti s danými prostředky a v daných termínech. Největší nesnází při návrhu operačních systémů byl pro mne nedostatek konkretních zkušeností z běžného provozu výpočetních středisek. Mohu jen doufat, že tento nedostatek poznamenává novější operační systémy VÚMS v trochu menší míře než naše první pokusy v této oblasti.