@@@ novinky & komentáře | autor: Jiří Pšenička
v panelu na konferenci 2019 uvedl: ... mám pocit, že tady mezi těmi experty sedím špatně, nastoupil jsem totiž do Tesly až v září roku 1973. První akce, které jsem se tam zúčastnil, byla protestní schůze proti tomu, že vojenská junta pod generálem Pinochetem smetla legálního prezidenta Allendeho. Pak mě poslali do kurzu a byl jsem specialista na centrální jednotku. Mohu se snad pochlubit jedině tím, že to jsem byl já, kdo naučil Teslu 200 zpívat ...

Začátkem roku 1977 jsem měl na platformě (oživovací platfroma pro nově vyrobené počítače, umístěná ve výrobním závodě v klimatizované hale) poměrně dost volného času, zvláště při odpoledních směnách. (Po celou dobu svého působení jsem na tomto pracovišti střídal ranní směny s odpoledními.) A tou dobou mě napadlo zkusit nějakým zajímavým způsobem využít houkačku, která byla schována pod postranním krytem stolu pracoviště operátora (na úvodní fotografii v popředí uprostřed), kde byl psací stroj IMB s kulovou rotační hlavou, pak tlačítka zapnutí celého systému, dále pak LOAD, RESTART a pak ještě asi 4 tlačítka, pomocí kterých se volily t.zv. autonomní testy centrální jednotky. Pokud jste ten boční kryt odstranili, mohli jste spatřit reproduktor o průměru asi 12 cm a černé tlačítko, po jehož stisku se reproduktor rozezvučel. Osciloskopem jsem zjistil, že stisknutím onoho tlačítka se do reproduktoru přivádí sinusovka o frekvenci asi 2 kHz. Houkačku bylo možno spouštět a zastavovat dvěma instrukcemi v tzv. módu supervizoru.

Tak jsem si řekl, co takhle zkusit tu sinusovku nějak modulovat? V prostředí PGT monitoru, který sloužil k ovládání technických testů centrální jednotky i všech periferií jsem napsal krátký program přímo ve strojovém kódu počítače T200. Pamatuji se, že k tomu sloužil příkaz FRSE, po němž se z psacího stroje zadala absolutní adresa v centrální paměti počítače a pak už se vkládal hexadecimální obsah po sobě jdoucích paměťových buněk, tedy hodnoty 00 až FF. Tento program si pak četl obsah jednotlivých buněk paměti od určité adresy. První byte vždy značil dobu, po kterou se má určitý tón hrát, další pak pauzu po této notě a další dva byty určovaly výšku noty. Myslím, že jeden kamarád s hudebním sluchem mi pak pomohl odladit asi 2 a půl oktávy. No a pak už jsem si za tento prográmek mohl přepisovat do paměti samotné melodie. Napřed jsem si tam zapsal stupnice nahoru a dolů a speciální zvukové efekty, pak několik anglických a amerických lidových písní ze sborníku „Od Temže po Mississippi“, který jsem měl doma. V mém repertoáru pak byly melodie „Loch Lommond“, „Oh, Susannah!“, „John Brown’s Body” a jistě i nějaké další, na které si už nevzpomínám. Pak jsem ten program zdokonalil, že hrál i dvojhlasně. Prostě přepínal výšku tónu po dobu, kdy se měl hrát. Samozřejmě, že ve dvojhlasné verzi lépe zněly písně pomalejší, které měly hodně čtvrťovým a půlových not a málo šestnáctinek. Program i s notami melodií jsem pak nahrál na magnetickou pásku, odkud se dal zavádět po stisku tlačítka LOAD na stolku operátora.

A s tímto softwarovým pokladem jsem se pak vydal i na svoji poslední instalaci systému T200 do výpočtového strediska n.p. Tesla Bánská Bystrica. Když jsme tam dorazili se služebním vozidlem, ve kterém byla spousta desek na výměnu do centrální jednotky, zastihli jsme tam několik pracovníků výpočtového střediska, že něco popíjejí. Byli mezi nimi šéftechnik Jano, vedoucí provozu Juľo a i vedoucí výpočtového střediska Paľo. Byli trochu rozpačití. Pak se to vysvětlilo: Juľo mi sdělil, že to, co popíjejí je „prieťahová borovička“, tedy nepříliš nóbl nápoj, o němž si nebyl jist, zda nám ho také mohou nabídnout. Ubezpečil jsem ho o tom, že „Technici z Pardubic pijou všecko!“, čímž jsem si získal sympatie všech. Takže jsme radostně zahájili instalaci přípitkem.

Když pak už byla instalace v pokročilejším stádiu a šlo leccos zavádět z magnetické pásky, přehrál jsem našim slovenským kamarádům i svůj písňový repertoár. Tou dobou se tam vyskytoval i nějaký kapelník lidové hudby, kterému se moc líbily hlavně ty dvojhlasné verze písní. Technici ho pak požádali, aby jim zapsal notový záznam jejich oblíbené lidové písně „Keď začala chudoba piť“. Kapelník vyhověl, noty zapsal a já jsem je pak přepsal do paměti počítače a pak nahrál i na magnetickou pásku, jejíž kopie v Tesle Bánská Bystrica zůstala. Instalace byla úspěšná a dnešním jazykem by bylo možno říci, že s pracovníky výpočtového střediska jsme navázali „nadstandardní vztahy“.

Tyto vztahy se projevily i o něco později, kdy do Tesly Pardubice došel dopis podepsaný snad podnikovým ředitelem Tesly Banská Bystrica, ve kterém zval techniky Tesly Pardubice na slávnostné otvorenie nového závodu Tesly Bánská Bystrica včetně výpočtového strediska. Náš šéf se zprvu trochu zdráhal, byl zvyklý posílat lidi na Slovensko na práci - ne na oslavy, ale pak nakonec souhlasil. A tak jsme asi ve třech odletěli na Slovensko na tu oslavu.

Ta oslava začala tím, že jsme byli pozváni do zasedačky vedle kanceláře podnikového ředitele n.p. Tesla Bánská Bystrica. A tam jsem se zhrozil. Mezi hosty pozvanými na oslavu byl i jakýsi vysoký důstojník sovětské armády v parádní uniformě v holínkách a s placatou čepicí, kterou držel pod levou rukou. A byl přípitek. Určitě ne prieťahová borovička, ale mnohem vznešenější nápoj, nejspíš vodka stoličnaja. A ten oficír pak s čepicí pod levou rukou a sklenkou v pravé začal obcházet celý velký stůl počínaje u ředitele. Ke každému přišel, srazil podpatky, pronesl „Na družbu!“ a s každým si štrngnul. Uf! Tak s tímhle jsem nepočítal. V životě jsem se nedostal tak blízko k důstojníkovi okupační armády. Co teď? Prohlásit „Izvinitě meňja, alkohol nepiju!“ nebo prostě skleničku postavit na stůl a beze slova odejít z místnosti? Přiznám se, že k tomu jsem nedostal odvahu, takže i já jsem tomu oficírovi podržel sklenku k přípitku „Na družbu!“. Ale po tomto jistě ušlechtilém destilátu mi v ústech zůstala hodně nepříjemná pachuť.

Pak mi ale náladu spravila samotná návštěva celé delegace ve výpočtovém stredisku. Tam jaksi došlo k tomu, že jako první krok předvádění systému T200 se na sále krásně rozezněla dvojhlasná verze písně „Keď začala chudoba piť“. Nyní existuje i na YouTube, zde je link: https://www.youtube.com/watch?v=8Q4R5upy6hE

Její text je tento: „Keď začala chudoba piť, bozajte nás vy páni v riť! Keď začala chudoba piť, bozajte nás vy páni v riť! Aj pán farár s kostolníkom, aj predseda s tajomníkom!“ V tu chvíli všichni ztuhli. Snad kromě sovětského komandýra každý znal text této písně. Žádný farár ani kostolník v delegaci nebyli, ale predsedov i tajomníkov, tam naozaj bolo neurekom. Tak to byla náplast na moji depku. Když píseň dozněla, zachránila situaci manželka právě toho najvyššieho tajomníka, krajského: "Aká pekná slovenská pesnička, keď vojáčik narukoval. A čo pre nás mátě dialej?" Pak se zájemcům tiskly kondiciogramy - v té době populární film "Jáchyme, hoď ho do stroje" byl natočen o pouhé tři roky dříve. Delegace se pak odebrala na další prohlídku nového závodu, zatímco technici z Pardubic už zůstali s kamarády ve výpočtovém stredisku. Koncekonců prieťahová borovička chutná s kamarády mnohem líp než ruská vodka s papaláši. A vzpomínám si, že pak další den jsme na letiště dorazili pozdě, protože jsme ráno na hotelu zaspali. Naštěstí na letisku ve Sliači bola hmla, takže start letu do Prahy byl odložen. Tak jsme se v baru na letišti ještě stačili před odletem upravit a pak v kabině letounu JAK-40 s námi bylo veselo. Alkohol zase dal na chvíli zapomenout na to předchozí ponížení.

PS - dodatečně zaslaná poznámka autora:
... Obávám se, že to, jak jsem to napsal, by mohlo vyvolávat dojem, že jsme v té Bánské Bystrici jenom chlastali. Ale než počítač prošel tou skoro 8-hodinovou přejímkou, musela mu spousta lidí věnovat dost práce v naprosto střízlivém stavu, to je čtenářům jistě jasné, ale z příběhu mi to nějak vypadlo. ... JP

publikováno spolu s výsledky 5. konference TMB 2019 - ČeV, listopad 2019