@@@ novinky & komentáře | Případová studie

   Informace vždy byly, jsou a i nadále budou velice silným nástrojem, který může významně ovlivňovat chování lidí. Počínaje šamanskými výklady přírodních jevů, přes všechna malá i velká náboženství a politický fanatizmus, až po působení současných masových médií a reklamy.

   Informace jsou nezbytně nutné pro vzdělávání, získávání kvalifikace a rozvoj poznávání vůbec. Vzdělaní a kriticky přemýšlející občané se však obtížně ovládají, a proto se především v totalitních režimech svobodné šíření informací potlačuje. Ale i v demokratických prostředích se často objevují snahy o ukrývání a zkreslování informací nebo o demagogii či manipulaci, zastírající objektivní fakta.

   Např. za protektorátu bylo získávání a šíření nežádoucích informací krutě trestáno - za poslech zahraničního rozhlasu, šíření letáků a někdy jen za projevení určitého názoru hrozila i smrt - viz mj. film Vyšší princip dle skutečných událostí.

   Pro mladší, kteří nezažili padesátá léta myslím není od věci připomenout dost podobné praktiky komunistického režimu v poválečných padesátých letech. Bydleli jsme tehdy s rodiči v patrové vilce se zahradou u říčky Rokytky na okraji Moravských Budějovic a naši sousedé Horákovi v přízemí měli dva syny - Jirku a Jana. Už jsem tehdy začal chodit do měšťanky, takže si dobře pamatuji, jak po večerech Jirka krásně vyhrával na saxofon a Jenda - student medicíny za zahradou na dece na trávníku u vody s rozloženými skripty a opravdickou lebkou studoval anatomii. Jako kluk jsem tehdy moc neznal souvislosti, ale najednou byl Jenda pryč, protože ho zatkli za rozepisování letáků a odsoudili na 14 let kriminálu (!). Protože jsme se pak brzy odstěhovali, tak jsem se až nyní v pamětnickém textu na webu dočetl nejen podrobnosti, ale i fakt, že Jirka, který tak perfektně na saxofon hrával "Světla promenád ..." byl za obdiv k západní kultuře poslán na převýchovu k nechvalně známým PTP - viz Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.

   V padesátých letech se z výše uvedených důvodů moc nevtipkovalo. Po zkušenostech s dočasným uvolněním kolem roku 1968 v obecně o hodně mírnějším režimu v období normalizace se pak sice "dělalo, že jedem", ale většina politických prohlášení, školení a dalších věcí tohoto druhu se ze strany většiny běžných lidí vůbec nebrala vážně. Skutečnost, že vyslovená nebo napsaná informace se těžko bere zpět dost přesně charakterizuje tehdejší hodně rozšířený

   Návod k pokojnému přežití: 
      - nepřemýšlej
      - když přemýšlíš - tak nemluv
      - když mluvíš - tak nepiš
      - když píšeš - tak nepodepisuj
      - když podepisuješ - tak se nediv !

   Během zmíněného uvolnění v roce 1965 vznikl podle povídky Karla Michala film Zdeňka Podskalského Bílá paní, který je v mnoha perfektně předvedených dialozích a i celkovým námětem přímo dokonale věrnou ukázkou způsobu prezentace informací v nedávno (1960) čerstvě přejmenované Čekoslovenské socialistické republice. To mohu zodpovědně potvrdit jako tehdy už dospělý otec rodiny, který měl za sebou nejen několikaleté pracovní začlenění v socialistickém národním podniku se souvisejícím povinným schůzováním a členstvím v "brigádě socialistické práce", ale také řadu jednání s různými více i méně zodpovědnými soudruhy na úřadech.

Vlastimil Čevela - červenec 2015