Firemní ubytovna v dřevěném baráku u silnice na kopci na předměstí v Brně - Slatině, 4 lidé na pokoji, kteří se s ohledem na směny ani nepotkávali, jeden stůl, u stropu žárovka, každý z nás měl postel, židli a vysokou dílenskou šatní skříňku. Plat 1190 Kčs hrubého a v malém pokojíku u rodičů v Třebíči manželka, která už čekala dceru. Tak vypadaly v listopadu 1961 výchozí podmínky při nástupu inženýra s čerstvým diplomem do praktického života.
Vydržel jsem to asi měsíc či dva, ale když mě svobodný kolega vzal do vinárny a tam představil svým známým slečnám, "že tam teď s ním budu chodit", tak jsem si hned druhý den řekl "dost" a rozhodl se, že budu z Třebíče dojíždět. To znamenalo v zimě vstávat ve 4:30, v létě ve 3:30 a pak dvě hodiny ve vlaku na 7:30, resp. 6:30 do práce - odpoledním rychlíkem domů to bylo o půl hodiny méně. Tehdy se ještě dělalo i v sobotu, takže 6x týdně.
V projekci jsem byl přidělen do jedné ze dvou tuzemských skupin, kterou šéfoval Karel Žaloudek, původem z Velké Bíteše. Byl to rozvážný a moudrý pán, průmyslovák a zkušený projektant, jeho otec byl kovář. Do práce na Olomoucké chodil z Černých Polí denně pěšky. Dodnes využívám poučení, které pronesl "betešským" dialektem nad mým dispozičním výkresem: "... pane Čevela, když něco děláte, tak to musí vepadat, jak od řemesníka, a když něco dobře vepadá, tak to zpravidla taky dobře funguje ...". Po letech a když už jsem byl v Ingstavu, se mi při návštěvě na bývalém pracovišti od něj dostalo jedno z největších pracovních ocenění, když mi řekl: "... já bych tak potřeboval, kdybyste ty své znalosti a zkušenosti tady někde v koutě nasypal na hromádku, aby si je ti mladí odtud mohli brát ...".
To bych ale o 10 let předbíhal. Mým nejbližším nadřízeným při nástupu byl samostatný projektant Čestmír Jochec a do projekční práce mě "profesně uvedl" mladší kolega Osvald Lazar: "... tady je výkres z Enegoprojektu v měřítku 1:100 a my to kreslíme v měřítku 1:50 ...". Smontoval jsem si kreslící prkno se závažím z betonových kotoučů, napnul na něj kladívkový papír a začal kreslit řez budoucí teplárnou Duslo Šala. Tehdy nebyly žádné jiné možnosti, naž aby tužkou nakreslený technický výkres kreslička tuší překreslila na pauzák a ten se pak dle potřeby rozmnožil světlotiskem.
Když jsem se trochu rozkoukal, tak jsem dostal za úkol kreslit potrubní schema, které definuje všechna potřebná propojení propojení vody a páry v teplárně. To bylo docela zajímavé, protože práce vyžadovala postupně získat celkový přehled o všem technologickém dění. Paradoxní bylo, že zatímco přednášky z předmětu "potrubí" na technice mě vůbec nic neříkaly a nebavily, projektování a vedení šéfmontáže potrubí pak bylo 8 let mojí hlavní pracovní náplní.
Někdy před koncem roku 1963 jsem dostal už samostatnou práci - hlavního projektanta pro III. blok teplárny Oradea v Rumunsku. Základní parmetry byly dány smlouvou - granulační parní kotel o výkonu 350 t/hod, pára 570 stupňů Celsia a 140 at, 55 MW kondenzační turbina se dvěma odběry pro technologickou a vytápěcí páru. Protože tam byly nějaké rychlé termíny, tak se dělal jen jednostupňový projekt s částečnou spoluúčastí rumunských projektantů z ISPE Bucuresti v Brně. Jejich úkolem bylo průběžně koordinovat návaznosti na existující první dva bloky a na jejich dodávky, tj. stavební část, nízkotlaká potrubí a měřící soustavu. Měl jsem k ruce dočasný tým asi 8 lidí, odstěhovali nás na samostatné pracoviště a pracovali jsme v prodloužených směnách, někdy i přes noc. Ještě mám schovaný náčrtek ze 13. listopadu, kdy jsme si potvrdili dohodnuté dispoziční uspořádání strojovny a 15. prosince jsme podepisovali hotové výkresy schváleného projektu.
...
ROZPRACOVÁNO a zatím nedokončeno - ČeV, červenec 2020