ROZPRACOVÁNO ...

   Školu jsem neměl rád, i když jsem se rád dozvídal nové věci. Vadila mi především zbytečná a nepředvídatelná buzerace. Učení mi celkem šlo kromě kreslení a psaní, které jsme měli jako samostatný předmět. Z toho jsem často měl trojku z milosti. Vzpomněl jsem si na to, když do školy začal chodit malý Eda a viděl jsem jeho písmo, které vypadalo jako to moje v základní škole, geny se nedají zapřít. Naštěstí pro mě předmět skončil po třetí třídě a mně se velmi ulevilo.

   V prvních dvou třídách nás učil pan učitel Šlehuber. Pamatuji si jen, že při hodinách zpěvu hrál na housle a na konci druhé třídy udělal naše tablo, kde každý měl fotku a u ní nějaký verš. Co jsem měl já, si už nepamatuji, ale dvojnásobná repetentka Jarmila Kronusová tam měla: „Jarmilka se nás směje, vždyť ve škole tak pěkně je“. Pak byl odvelen na vojnu. Ve vyšších třídách nás učila paní učitelka Ondrová. To byla manželka našeho evangelického faráře, takže rodiny se znaly, ale žádné zjevné výhody jsem z toho neměl. Paní učitelka byla laskavá a učila docela zajímavě. Jen neměla ráda tělocvik, kterému se snažila vyhnout. My se samozřejmě na tělocvik těšili, byla to šance na hry a vyblbnuti, kterých bylo ve škole nedostatek. Do tělocvičny jsme museli chodit „v útvaru“. Nesměli jsme cestou ani špitnout, hrozilo, že se vrátíme do třídy a budeme mít třeba češtinu. Paní učitelka si často nějaké špitnutí vymyslela, aby se nemusela převlékat do tepláků a my si zvykali na nespravedlnost života.

   V té době se ve škole v rámci normálního rozvrhu učilo náboženství, samozřejmě většinové, tj. katolické. Docházel na to katolický farář nebo katecheta a my nekatolíci jsme měli hodinu volno, asi ve školní družině. Myslím, že ve třídě nás bylo asi čtyři nebo pět, pamatuji se na Pepíka Nováka a Frantu Toušku.

   Do školy jsem to měl asi 20 nebo 25 minut chůze kolem zámku a přes park do Baťova. Cesty do školy a zejména ze školy byly příležitosti pro všelijaká dobrodružství. Vzrůšo bylo svézt se na schodech poštovního vozu. S tím jezdil pan Kůrka. Poštovní vůz byl taková velikánská bedna, do které byl zapřažen kůň Karel. Pan Kůrka na zadní schůdky z kozlíku neviděl. Nechtěl, ať přijdeme k úrazu tím, že rozjíveně strčíme nohy do kola, tak přes boudu preventivně švihal bičem. Byla to pro nás taková ruská ruleta.

   Ze školy nás domů do staré Zruče chodilo jen pár, většina spolužáků byla z Baťova. Ale na hry to stačilo, vzpomínám si na vzrušující jízdy na aktovce na skalách pod zámkem. To samozřejmě zanechalo na aktovce nevratné stopy a doma bylo kázání, podobně jako když se nám cesta trochu protáhla a my místo za půl hodiny po vyučování přišli domů za dvě hodiny. Jedním ze spolužáků ve třídě ze staré Zruče byl i můj bratranec Zdeněk Tvrdík, se kterým jsem si hrával i v předškolním věku, tak první třída nebyla pro mě ani zpočátku úplně neznámá. Třídy na obecné škole byly paralelně dvě, A a B. Děti do nich byly rozděleny podle abecedy, takže Tvrdíci byli spolu v béčku.

   S koncem národní školy (tak se tehdy oficiálně říkalo stupni 1-5) přišly všelijaké podivné změny. Ve škole se přestalo učit náboženství, učitelům a učitelkám jsme museli začít říkat soudruhu a soudružko a celá základní škola se spojila nově do osmileté školy. Ale lidi to nijak nezměnilo, aspoň ne okamžitě.

   Ale dosti o škole. Venkovské prostředí ve Zruči poskytovalo spoustu příležitostí pro hry a zábavy. Ob jeden barák v ulici bydleli kluci Dlouhovi. Standa o rok starší a Láďa o dva. Pokud někoho překvapuje tvar „Dlouhovi“, tak se nedivím, ale je to podle zručských zvyklostí. Jejich otec byl pan Dlouhý, ale maminka paní Dlouhová a kluci byli Dlouhovi. S kluky jsme vyráželi k potoku pouštět lodičky, vyřezávat je z kůry, chodit do lesa na borovou kůru, kterou šlo na lodičku nejsnadněji nožem opracovat. Hodně jsme si hráli v proutnici u potoka, kde košíkář pěstoval vrby, aby měl z čeho plést košíky. Z vrbové kůry a listí jsme si dělali indiánské čelenky a pak si hráli na Indiány podle dobrodružných knížek.

   Také jsme chodili na houby nebo na ryby, které jsme občas chytali do saku pro pana Dlouhého, který byl rybář a potřeboval návnadu na štiky a candáty. Nachytat špuláky (vranka obecná), břeňata (myslím, že správně je mřenky) a podobné malé rybičky nebyl problém ani pro malé kluky. Potok byl vůbec zajímavý a poučný, ve vantrokách pod mlýnským kolem byli raci, v potoce jelci a někde i pstruzi a jiné druhy ryb, žáby, škeble a podobná zvířena. Občas jsme si s lískovým prutem s vlascem zarybařili i my. Pamatuji si, že mým úlovkem byla i jedna kachna, která plavala po potoce a spolkla mou návnadu i s udičkou, která se jí zasekla hluboko do krku, takže jsme ji nedokázali vyndat. Vyřešili jsme to po klukovsku, tj. uříznout vlasec a zdrhnout.

   Velký rybář byl od předškolního věku můj brácha. Jeho rybářské vášně ani dovednosti jsem neměl šanci dosáhnout, ale občas jsem přihlížel, jak chytá mezi kořeny v břehu potoka do ruky pstruhy. To byla jeho specialita a provozoval ji stejně zručně i v dospělém věku. Když šli se Standou Benešem (to byl bráchův vrstevník a také rybář ze stejného domu, ve kterém bydleli kluci Dlouhovi) chytat mlynářovi rovnou pod kolo, tak jsem musel hlídat, zda nejde mlynář nebo někdo z personálu a včas varovat. S mlynářem bylo občas velké vzrůšo. Pamatuji si, že jednou jsem byl s bráchou a dalšími velkými kluky pustit vodu z vantrok na louku, aby tam mohla zamrznout a pak se tam dalo bruslit. Tato silně nelegální akce samozřejmě mlynářovi vadila, protože pak neměl vodu na mlýn ani na elektřinu. Kluci se báli, že bude po nás střílet z brokovnice, což prý v minulosti udělal. Jestli to bylo přehnané nebo ne, neumím posoudit, ale dobrodružství to bylo.

   Mít o hodně staršího bráchu mělo i některé výhody. V té době byl ve Zruči plavecký oddíl, který postavil na řece „bazén“ na pontonech, kde byly čtyři pětadvacetimetrové dráhy. Vašek plaval za dorost Jiskry Zruč a na Nové koupadlo chodil trénovat. Bral mě často sebou a ve volných chvílích mě učil plavat. Naučil mě dýchat do vody, splývat a další nutné dovednosti. Tak už před první třídou jsem byl plavec-začátečník a po prázdninách před druhou třídou docela zdatný plavec, který uměl kraul, prsa i plavat pod vodou a tím pádem i hrát na honičku kolem bazénu s většími kluky.

   Podobnou zásluhu má brácha i na mém bruslení. Jako malí kluci jsme bruslili na potoce na šlajfkách, později i na řece a na rybníku na Damohoři. Tamní rybník byl ve stinném údolí, tak z celého okolí zamrzal nejdřív a led tam dlouho vydržel. To už jsme měli lepší brusle, já džeksny, které mi udělal v kovárně tatínek a ty byly už připevněny nastálo na vysoké šněrovací boty. Mě brusleni ohromně bavilo a docela mi šlo. A brácha dbal na to, ať se naučím překládat na obě strany dopředu i dozadu nebo vést puk bez dívání. To jsem měl před většinou ostatních malých kluků náskok při hokeji, který jsme s velkou chutí hráli až do tmy. Doteď si vzpomínám, jak pak bylo příjemné pro nás vymrzlé přijít domů do kuchyně, kde často maminka šila nebo látala ponožky pod stolní lampou, která vydávala zvláštně útulné světlo a doma mi to připadalo neobyčejně krásné a příjemné. A čaj s topinkami pak celkovou útulnost a pocit domova ještě zvyšoval.

   Bruslení na potoce nebo na řece bylo dobrodružství. Tekoucí voda zamrzá později nebo vůbec. Na potoce nám do děr nezamrzlých proudů občas spadnul puk. Někdy se ho podařilo vylovit, ale často ho proud rychle zanesl pod led a byl nenávratně ztracen. A na řece projíždět se kousíček od tekoucí vody a pozorovat tam ryby byl docela adrenalin. Ale největší adrenalinová záležitost byl plavení na krách, když na jaře tálo a šly ledy. Na potoce jsme to zvládali i my malí kluci, ale na řeku si troufli jen velcí kluci, kteří tím hazardovali se životem. Pozorovat jdoucí ledy však bylo dobrodružství pro všechny z nás. Měli jsme to samozřejmě zakázané od rodičů, zejména řeku, ale o to víc nás to lákalo. Jednou jsme byli s bratrancem Zdeňkem pozorovat ledy na soutoku potoka a řeky a pode mnou se ulomila kra. Já spadnul do vody. Hned mě proud táhl a já se bál, že by mě mohl sáhnout pod led, ale naštěstí mě Zdeněk chytil a vytáhnul na břeh. Než jsem rychlým během dorazil domů, tak na mně zmrzlo oblečení, že jsem byl jak v brnění. Doma jsem dostal co proto, ale cítil jsem, jak jsou rádi, že jsem živý.

   Vašek mě také naučil jezdit na kole. Trénovali jsme o na cestě pod naší zahradou a mě ze začátku často přitahoval plot tak, že jsem o něj brnknul řídítky o tyčky a už jsem letěl. Ale bylo to jen párkrát, brzy jsem byl na kole samostatný. Brácha také byl u mých prvních lyžařských pokusů. Podědil jsem po něm lyže, doteď si pamatuji, že byly dlouhé 140 cm, samozřejmě dřevěné bez hran, zato s bambulemi na špičkách a řemenovým vázáním zvaným Huitfeld. Z malých kluků ze sousedství měl lyže jen Tonda Kronus, tak s ním jsme podnikali vycházky kolem potoka apod. Jednou jsme dokonce vyrazili na stráň k Soutickému háji, kde jsem pár dní před tím byl s velkými kluky a dokonce i lyžujícími dospělými. To byl nejdelší kopec v blízkém okolí Zruče, na kterém se dalo někdy lyžovat. Stráň vedla od silnice do Soutic až dolů na břeh Želivky. Ze Zruče jsou to nějaké tři kilometry. S Tondou jsme vyrazili ve všední den po škole a obědě. Než jsme se tam přes městečko, kusy posypané silnice a kopec na Nesměřsku došourali, tak se začalo stmívat, si to dvakrát sjeli a museli mazat domů, ať nepřijdeme moc pozdě.

   Druhý lyžařský kopec byl o trochu blíže, u potoka u mlýna jménem Baše. Tam byla relativně strmá louka, dole ukončená vysokou mezí. To místo objevili pro lyžování velcí kluci, když se rozhodli trénovat skoky na lyžích. Pokud se pamatuji, tak kromě bráchy skákal I Franta Bechyně z pekařství v naší ulici a Milan Jílek, pozdější československý reprezentant v atletice, běhal hlavně 800 m. Aby vůbec bylo možné tam skákat, tak muselo být na zručské poměry výjimečně hodně sněhu, nějakých 20-25 cm, aby bylo z čeho naházet můstek nad mezí a dole přechod na rovnou louku, ať se tam skokani nepřerazí. Tak se chodilo lyžovat s lopatami. Ale když se všechny přípravy zvládly, tak nejlepší skoky velkých borců byly něco přes deset metrů dlouhé. Kolik jsem skočil já už nevím, ale přes dva metry to rozhodně nebylo, tehdy jsem se na lyžích bezpečně necítil.

   Přechod z páté do šesté třídy byl pro mě velký zlom. Už jsem nebyl takový ňouma a snažil jsem se nějak prosazovat. Místo do Baťova jsme chodili do školy ve staré Zruči. Přibyli nám spolužáci z okolních vesnic, takže jsme byli ve třech paralelních třídách. Šesté třídy měly vyučování na náměstí v bývalé radnici. Bylo to tam dost stísněné, suché záchody, malé chodby, tak jsme o přestávce mohli na náměstí. Hned vedle byl obchod, ve kterém prodával pan Sobola. K němu jsme chodili na kvašáky, které vytahoval velkou dřevěnou pinzetou ze sudu, byly směšně levné a my si s kvašákem připadali na městečku jako velcí světáci.

   Také nové bylo to, že učitelé se střídali podle předmětů a to mi připadalo daleko zábavnější. Vzpomínám si, že na tělocvik a ruštinu jsme měli našeho třídního pana učitele Šustu. To byl skvělý tělocvikář, hodina s ním utekla jak voda a my lítali jak pometla. Kázeňské prohřešky řešil rychle a stručně: přikázal sundat tenisku, tu vzal a praštil nás po zadku a průšvih byl tím definitivně vyřešen, Žádné poznámky do žákovské, žádné vzkazy rodičům.

   Asi nejradši jsme měli dějepis s paní učitelkou Karbulovou. Ta nám vykládala o Řecku a Římě a my ty báje poslouchali bez špitnutí. Dokonce i Vlastík Šilinger, což byl třídní postrach s trojkou z chování, napomínal spolužáky, ať jsou zticha, aby paní učitelka nás nepotrestala tím, že přestane vykládat.

   Ač na sport jsem moc talentovaný nebyl, snažil jsem se právě ve sportu nějak uplatnit. Šlo to ztuha, ale pořád mě sport silně lákal. Ten školní rok se nacvičovalo na první celostátní spartakiádu. Šusta to bral jako pokračování sokolských sletů a na ty on nacvičovat uměl. Nácviky s ním nebyly kupodivu žádná nuda a přes okresní a krajskou spartakiádu jsme se dostali až do Prahy. To byl samozřejmě pro nás venkovské kluky obrovský zážitek, spali jsme v jedné škole na Letné, večer jsme byli podívat na nasvícené Stalinovo monstrum zblízka, byli jsme v Divadle Spejbla a Hurvínka a měli nácvik nástupu a cvičení na sletovém stadionu na Strahově. Čtyři dny utekly jako voda a my jeli domů. Přes léto jsme s naším cvičením dokonce vystupovali na vesnické akademii na hřišti v Hodkově, zaplatili nám vlak a dali buřta a limonádu. Ale v jiných opravdových sportech jsem v šesté třídě neprorazil.

   Také si vzpomínám, že na třídní hodině byl nějaký průzkum, kdo chce jít na nějakou střední školu. Mně v té době škola stále vadila. Neměl jsem rád, že tam moc omezují svobodu. Dokonce vždycky na konci prázdnin jsem každé ráno zkoumal, jestli v noci neměli poplach hasiči a škola nevyhořela. Toho jsem nikdy nedočkal, i když jsem po tom toužil. Tak jsem při tom průzkumu řekl, že na žádnou střední školu nechci. Pan učitel Šusta mě pak přemluvil, že bych to měl zkusit. Tak jsem se nechal přemluvit, že čtyři roky na průmyslovce bych snad ještě vydržel. Z toho je vidět, že odříkaného chleba je největší kus a ve dvanácti létech děti rozhodně aspoň ve velké většině nevědí, co budou dělat. Nakonec jsem musel překonat dost překážek, abych se na vysokou školu vůbec dostal. Pak jsem studoval a učil se nové věci vlastně po celý život.

   Od sedmé třidy jsme chodili do školy mezi naším domem a katolickým kostelem, tak jsem to měl opravdu blízko. Přešel jsem hlavní cestu, vyběhl po schodech a byl jsem tam. Budova tzv. měšťanky byla postavená za Rakouska a v dětství do ní chodili i moji rodiče. Na matiku jsme měli pana učitele Tomáše, který byl školní postrach, protože u žáků si uměl zjednat správný respekt. Ani pro facku nešel daleko. Ale já s ním žádné problémy neměl, mě matika bavila a on ji uměl čit. Dokonce v osmé třídě byla matematická olympiáda a on nás pár dostrkal k tomu, že jsme se dobře umísili i v rámci okresního hodnocení. Pan učitel byl silný kuřák a občas mu došly cigarety. Tak někoho z nás vybavil dvěma korunami a my šli do trafiky pro jeho oblíbené džunky, deset cigaret za korunu devadesát.

   Jako třídního jsme od sedmé třídy měli pana učitele Vosáhla. Byl to asi nejlepší učitel, jakého jsem na základní škole měl. Učil biologii a od osmé třídy nám přibyla chemie, kterou nás také učil on. Biologické stopy sice v mém případě trvale nezůstaly, i když jsme tehdy měli spoustu všelijakých zajímavých a praktických věcí jako třeba preparování králíka nebo pěstování různých bylinek a dýní. Ale pro chemii mě nadchnul a toužil jsem ji studovat. Nezapomenu na jeho výklad toho, jak se slučují prvky při syntéze vody z volných atomů kyslíku a vodíku. Udělali jsme ve třídě simulační pokus. Někteří žáci hráli vodíky. Ti měli jednu ruku v kapse. Další hráli kyslíky s oběma rukama k dispozici. Pak jsme se chytali s tím, že vazby mezi stejnými atomy nejsou pevné, takže se mohly rozpojit. Po chvíli se to všechno správně navázalo a všichni viděli, že voda má molekulu z jednoho kyslíku a dvou vodíků. Vosáhlovu metodu jsem použil o padesát let později, když jsem vnučku Aničku doučoval chemii v nějaké nižší třídě na gymplu (možná sekundě nebo tercii) a metoda výuky stále fungovala.

   Na začátku mé šesté třídy vyhořela chabeřickým stodola se sklizenou úrodou i s některými stroji. To je pro hospodářství pohroma, protože dobytek musí být nakrmen, sedlák mít osivo na podzim i na jaro a spoustu dalších věcí. Sousedé a rodina pomáhali, jak to jen šlo, věnovali seno a slámu a pomáhali uklidit trosky, ať se může stavět nová stodola. Nejstarší bratranec Vašek měl hospodaření rád, viděl v tom svou budoucnost, tak zůstal v chalupě a pomáhal pilně při obnově stodoly. Mladší Pepík byl jen o rok starší než já, chalupa ho moc nebavila, a tak byl rád, že ho naši pozvali, aby u nás přes zimu byl na „byt a stravu“, ať chabeřickým tím pomohou i trochu finančně a Pepík nebude muset v zimě absolvovat každý den docela dlouhou cestu do školy a zpět. Rád na to vzpomínám, brácha už v té době byl na vysoké škole v Praze a já měl jsem najednou doma parťáka-vrstevníka na hry a vymýšlení blbin, to nám ve dvou šlo moc dobře. Protože v zimě se v chalupě topilo jen v kuchyni, tak jsme s Pepíkem spali v jedné posteli a docela jsme to zvládali. Jednou jsme se z legrace hádali a tahali o peřinu. Tatínek nepochopil, že to je naše hra. Považoval to za moji aroganci vůči hostovi a jednu mi střihnul. Zíral jsem na to velmi překvapeně, protože tatínek nás nikdy nebil. Prý jednou bráchu v jeho nějakých 12-13 létech a pak se šlo na drobné ošetření k doktorovi. Připomínám, že tatínek byl kovář a měl strašnou sílu. Já jsem tehdy poprvé zjistil, že ne každá sranda je publikem správně pochopena.

   O žních jsme samozřejmě museli hodně pomáhat. Často jsme záviděli dětem, jejichž rodiny neměly pole, že o prázdninách se můžou koupat celé odpoledne. My jsme většinou museli čekat s koupáním na podvečer nebo večer, až skončila práce na poli nebo ve stodole u mlátičky. Ale večer jsme chodili s o to větší chutí spláchnout žňový prach do řeky. Chodili jsme za každého počasí, často až za tmy. Když byla zima a hodně studená voda, tak brácha mi radil, že mám plavat tak rychle, až se zapotím. To se ve studené vodě může stěží podařit, ale rychlé plavání zahřeje. A člověk se dost otuží, pak ho studená voda jinde už nezaskočí.

   Koupání byla ve Zruči v létě hlavní zábava. Přes týden na koupadlo naproti nádraží chodili především děti, mladí a lufťáci, ale v teplém nedělním odpoledni se koupadlo zaplnilo i dospělými zručáky. Jednou nás napadlo jim nachystat zábavné překvapení. Asi 200 metrů nad koupadlem byla na pravém břehu cihelna a u ní lávka s kolejemi pro vozíky s maznou hlínou, která se kopala v hliníku na levém břehu ve stráni. Vozíky jezdily samospádem, na vozíku jel dělník, který u cihelny vozík sochorem zabrzdil, nahoru se vozíky vytahovaly lanem a motorem. Přes lávku se chodilo v zimě na Damohoř bruslit na rybník, jen se musel dávat pozor, aby zrovna nejel vozík, ale naštěstí rachot vozíku byl slyšet na dálku. Skvělý nápad nás dětí byl jít do hliníku se namazat hlínou a u lávky vlézt do řeky, ať je vidět, že vodu je možné snadno zkalit. Asi deset nás vyrazilo a byli jsme pak příjemně překvapeni, jak je tato metoda kaleni vody účinná. Ale většina dospělých pro to neměla pochopení a buď nám vynadali, nebo znechuceně odešli domů.

   Řeka a koupadlo byly zdrojem našich zábav. V řece u protějšího břehu byl pod vodou balvan, kterému jsme říkali medvěd, odpovídal tomu velikostí. Přes něj teklo obvykle tak 15 centimetrů vody, tak bylo zábavné medvěda hledat, ležet na něm nebo se prát o místo na medvědovi. Další atrakce byl skok ze břehu přes schody do vody za pod nimi. To byl docela výkon, člověk musel dobře odhadnout rozběh na odraz a skočit pěkně rovně naplocho dopředu, protože pod schody nebylo moc vody a hrozilo rozbití hlavy nebo aspoň odřeniny o schody nebo o dno. Občas se to někomu tak podařilo, ale my trénovaní domorodci jste to zvládali úspěšně. Další skvělou atrakcí byla duše do kola traktoru, kterou nosili kluci Jelínkovi. Jejich otec měl autodílnu, kolem které se na koupadlo šlo. Tak stačilo jen písknout a Pavel nebo Honza vyrazili. Na pneumatice se dalo pádlovat rukama a ono to jelo rychle nebo se o místo na pneumatice prát a přetahovat. S Pavlem jsem chodil od šestky do stejné třídy a hodně jsme se skamarádili. Oba jsme byli dobří plavci a milovali vodní zábavy, jakými byla pneumatika, plavání přes řeku pod vodou, honičky nebo vzájemné topení. Tomu se říkalo „dávat si pasáky nebo pasany“, netuším proč. Pasan spočíval v tom, že jsi soupeře chytil za hlavu a potopil ho na tak dlouho, než ten se mu vyvlékl a uplaval. Tato ušlechtilá zábava nám často vydržela i dvě hodiny. Potom jsme byli tak vyčerpaní, že se nám motala hlava, měli modré rty a sotva jsme únavou vylezli po schodech na trávu, kde jsme padli jak podťatí.

   Po mém velkém úsilí se mi nakonec podařilo dostat se do školního hokejového družstva na okresní turnaj škol v Ledči. Základka končila závěrečnými zkouškami, které jsem bez obtíží zvládnul a po prázdninách začal chodit na gympl v Ledči. Daleko později jsem se dozvěděl, že ten nástup do gymplu nebyl tak samozřejmý, jak se mi to zdálo. Někteří zručští komunisti mě nechtěli na gympl pustit, na to jim tatínek svým vzdorem proti založení JZD příliš ležel v žaludku. Ale v roce 1957 to ještě proskočilo a na ten gympl jsem se dostal.