ROZPRACOVÁNO ...

   Po maturitě přišly mé nadlouho poslední prázdniny. Nejdříve jsem dostal z chemické průmyslovky ze Zlína (tehdy Gottwaldova) cyklostylované oznámení, že mě nepřijmou, protože mají dostatek lepších uchazečů. Pak jsem se rozhlížel, co budu dělat dál. Hrozilo mi, že mě nenechají odejít ze zemědělství a že budu muset nastoupit do státního statku jako zemědělský nádeník bez jakékoliv kvalifikace. Pak někdo poradil, že existuje zkrácený učební poměr pro absolventy gymnázií, a sice na obor lučebník syntetických paliv v tehdejších Stalinových závodech v Záluží u Mostu. Poslal jsem přihlášku, kterou mi komunisti povolili (beztak proto, aby měli od jednoho dalšího člena naší rodiny klid), tam mě přijali, protože bylo tehdy jen 15 let po válce a v pohraničí chyběli lidé. Tak jsem se od září měl stát učněm v Litvínově.

   V roce 1960 jsme poprvé nesklízeli obilí, protože pole a dobytek už zabral státní statek. Tam už do kovárny začal docházet i tatínek. Já jsem nebyl zvyklý se v létě jen tak poflakovat, ostatně naši by stejně na mě klekli, ať něco dělám. Tak jsem si na léto našel brigádu na stavbě školní družiny ve Zruči. Na brigádu tam se mnou chodil i Ivo Podhola, o rok mladší spolužák z ledečského gymplu. Zednickým mistrem tam byl pan Sezemský ze Zruče a přiděloval nám práci. Většinou jsme na kolečku vyváželi kameny ze základů nahoru na úroveň okolního terénu. To vyžadovalo jak sílu, tak šikovnost, aby ze skloněných fošen na dřevěných kozách kolečko nespadlo a náklad se nevysypal. Ale to jsme zvládli rychle. Obtížnější byl vrtání děr do skály. To se dělalo tzv. póry, což jsou dlouhé ocelové tyče na konci zaostřené. Jeden vždycky tloukl těžkým kladivem, druhý držel pór a otáčel jím. Každá z těchto činností unavovala jiným způsobem. Kladivo bylo opravdu těžké, od držení póru brněly ruce, tak jsme se střídali. Ty díry byly potřeba, aby pak bylo možno skálu odstřelit. Vyvrtat dost dlouhých děr v dostatečném počtu zabralo půl dne. Konec srpna jsem pak už bral jako vysvobození od jednotvárné práce.

   V září jsem vyrazil na dlouhou pouť do Meziboří u Litvínova, kde bylo ono učiliště, kam jsem nastupoval. Cesta to byla opravdu dlouhá, do Prahy vlakem skoro čtyři hodiny, pak vlakem asi tři hodiny do Mostu, tramvají do Litvínova a do Meziboří ležícím na kopci nad Litvínovem ještě autobusem. Celé to trvalo asi devět hodin. Při té první cestě jel se mnou tatínek, ať se neztratím a hlavně aby viděl, do čeho jdu. My učni jsme byli ubytováni v internátu s výchovným dozorem, v pokojích na patrových postelích nás spalo šest nebo osm. Představoval jsem si, že podobně to vypadá ve vězení. Tatínka jsem pak doprovodil na vlak do Mostu. Vzpomínám si, že mi tehdy u vlaku říkal, ať nekouřím, že to sice nemůže ze Zruče kontrolovat, ale že by tomu byl rád. Snažil jsem se mu v tom co nejvíce vyhovět.

   Na divokém Severu naše rodina měla v Teplicích tetu Slávku, učitelku a turistku. K té jsem měl jezdit na víkendové opušťáky z intru. Zvláště ze začátku jsem to hodně využíval, byla to úleva od internátního drilu, mohl jsem tam jít do kina nebo do divadla, od tety si půjčit nějakou zajímavou knížku nebo jsem potkal i nějaké holky. Vzpomínám si, že jsem tam viděl v divadle později zfilmovaného Limonádového Joe. V regionu fungovalo Krušnohorské divadlo, které mělo tři scény: Operu v Ústí, operetu v Teplicích a činohru v Mostě a soubory mezi těmito divadly pendlovaly, ať se přiblíží publiku.

   Školu jsme měli kousek od intru, tam jsme docházeli na chemii a technologii pár dní v týdnu, ostatní dny jsme měli zámečnickou praxi dole v Záluží. Tam jsme řezali a pilovali železo a dělali podobné věci. Po pár měsících to skončilo a my začali chodit na praxi v provozu chemičky. Já měl v tom štěstí, že s Jirkou Jehličkou pocházejícím z Blatné a v učňáku byl z podobných důvodů jako já, jsme byli přiděleni do poloprovozu syntetického lihu. Tam jsme odebírali vzorky kapalin a plynů z reaktoru a kolony a pak dělali analýzy. Trochu jsme si připadali jako výzkumníci. Lidi v poloprovozu byli moc fajn, leccos nás nechali udělat samostatně a bavili se s námi jako rovný s rovným. Když po pár měsících tato praxe skončila a my museli do jiného provozu, tak jsme byli zasmušilí.

   Po relativně svobodomyslném období na gymplu byl internát a učiliště trochu šok. Na intru jsme měli vychovatele, kteří měli pravidla nastavená na absolventy základní školy. My byli o tři roky starší, a tak nám jejich buzerace šla pěkně na nervy. Na našem patře na nás dohlížela vychovatelka jménem Čoriová a její hlavní kvalifikací byla červená komunistická knížka a věrnost komunistickým dogmatům. Snažil jsem se z intru vypadnout, jak to jen trochu šlo. Našel jsem tam jednoho sportovně založeného kluka, trampa z Prahy. S tím jsme občas chodili běhat do lesů nad Mezibořím. Protože sportovní aktivity byly jedním z mála povolených důvodů pro vycházku z intru, tak jsem zjišťoval, zda bych mohl pokračovat v mém oblíbeném basketu. V Litvínově bohužel nebylo družstvo dorostenců, jen chlapi a dorostenky. Dojíždět do Mostu bylo daleko, to bych během vycházky nestíhal, tak mi nezbylo než hrát s chlapy. Když jsem tam přišel po prvé na trénink, tak jsem jen zíral. To byli chlapi hrající nejnižší nebo druhou nejnižší krajskou soutěž pro potěšení. Nejstarší z nich Milda Moc (ekonomický inženýr na obecním úřadu a současně i předseda oddílu basketbalu) byl dvakrát starší jako já, Zbyňdovi Šulcovi bylo 32. Věkově nejbližší mi byl jednadvacetiletý Jirka Kašpar, který právě absolvoval tělocvik na pajdáku v Ústí. Myslím, že jsem klukům začal vykat, ale oni mi to rychle rozmluvili. Mrzelo mě, že tréninky byly jen jednou týdně. Mne basket bavil a chtěl jsem se v něm zlepšovat, ale to při jednom tréninku týdně moc nejde. Také bych rád z intru vypadl častěji. Ale lepší jednou týdně než vůbec. Po tréninku se chodilo na pivo k Petrovi (hospoda na konečné tramvaje, v Litvínově a okolí se říká rychlodráha). Tam já musel hlídat okolí, ať mě tam nepřistihnou vychovatelé, někteří bydleli blízko, a také čas, ať mi neujede poslední autobus do Meziboří. Tam jsem se dozvěděl o osudech svých spoluhráčů. Zbyňda byl původem z Prahy, byl svobodný a učil na základní škole v Lomu u Litvínova. Tam hrával i volejbal, ochotnické divadlo a u nás v basketu byl i organizační pracovník, který měl na starosti rozesílání korespondenčních lístků s termíny a místy utkání a také s informací o barvě dresů. Také to byl vynikající a vášnivý mariášník, od kterého jsem se naučil i spoustu archaických karetních průpovídek (o deset prohrál sedlák kobylu, takovou kartu jsem neměl od roku šestašedesát, bitvy u Hradce Králové, sedma na ultimo hry této, ambo jambo atd.). Dalšími hráči našeho basketu byli učitelé a absolventi VŠChT nebo jiných technických škol, kteří šli do Litvínova, aby dostali byt. Význačnou oporou byl Jarda Maršík, hráč litvínovského divizního fotbalového mužstva, který na tréninky chodil až po skončení fotbalové sezony. Ale byl sportovně hodně nadaný, tak se trefoval do koše i bez většího tréninku. A navíc to byl zábavný a radostný člověk, který po zápase velmi rád zůstal na mariáš a pak zdržení manželce vysvětloval, že mikrobus, kterým jsme jezdívali na zápasy, zase píchnul přímo u hospody.

   Na Vánoce jsem jel domů do Zruče, myslím, že to byla první nebo druhá cesta od začátku září. Doma to uteklo hrozně rychle, značnou část vánočního volna zabralo cestování. Dobu na intru jsem hodně trávil korespondencí. Psal jsem si samozřejmě s Kráťou, který byl učněm v Brně. Také jsme si korespondovali s Jindrou Brzoňovou, psaní a čtení dopisů pomáhalo přečkat těžké učňovské časy. Od Kráti jsem se dozvěděl, že začal hrát v Brně ragby, a to mu pak vydrželo na dlouhé další roky.

   S Jindrou jsme probírali kulturní novinky, zajímavé knížky a podobná témata. Ona mě třeba dala tip na Den Trifidů, Neobyčejná zvířata nebo Planetu opic. Já jsem v té době četl také Saturnina, četl jsem ho i ve vlaku cestou ke Slávce do Teplic, a to zrovna část, kdy Miloušovi začne od cigarety hořet zárodek jeho kníru. Teta Kateřina honem běží s vodou a Saturnin volá „vodu ne, písek“. To mě úplně odrovnalo, k úžasu spolucestujících jsem hlasitě vyprsknul smíchy. Honem jsem zavřel knížku, abych se zklidnil. Pak jsem ji otevřel znovu a vyprsknul smíchem stejně hlasitým. Tuto hlášku dosud považuji za perlu české literatury.

   Tak čas na učňáku přece jen ubíhal a přišel čas podávání přihlášek na vysoké školy. Zdálo se, oproti loňsku režim přece jen trochu povoluje, a tak jsem podal přihlášku na VŠChT. Už to vypadalo, že by to mohlo vyjít, ale pak přišly posudky ze Zruče a bylo po naději. Prý se kvůli mé přihlášce znovu musela sejít komise posuzující ve Staliňáku přihlášky zvláště kvůli mně, aby zrušili předchozí doporučení a školu mi na poslední chvíli zatrhli. Ale tehdy mi bylo teprve osmnáct, tak jsem měl do vojny čas na další pokus. Horší to měl o rok starší kolega z intru, který dopadnul stejně a musel na vojnu. Takové poměry si už nyní nedokážeme ani představit.

   Teď se musím přiznat ke skutku, který mě trápí dodnes. Na intru jsme měli vychovatele, který pečoval o náš sportovní život a brannou výchovu. Ten za mnou přišel s návrhem, abych na intru dělal předsedu výboru ČSM (to byla stupidní organizace považovaná za komunistický dorost). Mně se to nelíbilo ani trochu, ale po dlouhém váhání jsem na to přikývnul. Tak jsem se tím předsedou na pár měsíců stal. Bylo to pro mne strašlivé utrpení psát hlášení o schůzích nařízeným orgánům a mluvit s nimi, když nás přijeli kontrolovat. Tito placení funkcionáři ČSM byli ohromní slizoni opájející se mocí, kterou měli nad ostatními. Moje štěstí bylo, že po pár měsících jsme začali dělat na směny a já se té strašlivé funkce zbavil. Po této zkušenosti jsem podobnou tak velkou blbost neudělal.

   Na jaře jsem začal chodit i na tréninky volejbalistů do Lomu, ať mám aspoň trochu pohybu a důvod k vypadnutí z intru. Tam to opravdu nebylo moc zábavné. Nadpoloviční část byli kluci bez většího zájmu o cokoliv. Na učňáku byli proto, že na gymplu se špatně učili a na žádnou vysokou školu by se nedostali. Čtyři z nich byli z Miroslavy od Moravského Krumlova, pár jich bylo ze Žatecka. Pak tam byl už zmíněný Jirka Jehlička z Blatné, který si ve Staliňáku podobně jako já vylepšoval kádrový profil, aby mohl studovat. Ale ten jako bývalý plavec na míčové sporty nebyl. Svůj volný čas trávil četbou materiálů o jeho oblíbené Francii. Pak ještě zbývali dva Pražáci, kteří ale na víkendy jezdili domů. Tak jednou z mála společných zábav bylo přísně zakázané kouření na pokoji, aby bylo nějaké vzrůšo. Při těchto příležitostech jsem občas porušil předsevzetí, že se k tatínkovu přání, abych nekouřil, zachovám zodpovědně. Jinak na intru nebylo moc příležitostí něco aktivně dělat. Jelo se párkrát do divadla do Mostu na představení nebo do Teplic plavat do tamního dvacetimetrového historického bazénu a tím výčet atrakcí končí.

   V létě učňové měli jen dva týdny dovolené, žádné prázdniny jako tomu bylo ve škole. Ty dva týdny ve Zruči utekly jako voda. Byl i sraz po roce od maturity, tak jsem se aspoň potěšil s bývalými spolužáky z gymplu.

   Po dovolené zase hup do Meziboří. Tam jsme se už začali těšit, že intr brzy opustíme, protože budeme dělat na směny. Já byl přidělen na vodíkárnu do kompresorovny. Tam z vodního plynu (směs vodíku, oxidu uhličitého a dalších plynů) odděloval vodík. Ten se pak stlačoval v šestistupňovém kompresoru až na požadovaných 300 atmosfér. Úkolem obsluhy bylo to všechno sledovat a regulovat. Moc zábavné to nebylo, zvláště na noční směně se člověku chtělo spát. Tak jsem vždycky 26docela přivítal, když jsme dostali za úkol proplachovat výměníky. To sice byla práce špinavá a smradlavá, ale aspoň se člověku nechtělo spát. Nejhorší byla noční po basketbalovém tréninku, to jsem byl ospalý dvojnásob. Pracovali jsme v nepřetržitém provozu, směny jsme měli v tzv. kolotoči. Po několika denních následovaly odpolední a po nich noční, dohromady sedm dní. Někdy na podzim roku 1961 jsme se přestěhovali na svobodárnu na Vodní ulici a měli jsme od intru klid. Pak ještě před Vánoci byly závěrečné zkoušky, dostal jsem výuční list a stal se dělníkem.

   Opět jsem se hlásil na VŠChT. Ve Staliňáku byl na jaře jedno odpoledne v týdnu přípravný kurz pro ty, co chtěli studovat vysokou školu. Chodil jsem do něho už v minulém roce a nic jsem nezanedbal ani tento rok. Pokud jsem neměl odpolední, tak jsem byl pravidelným účastníkem. Tam nás matiku, chemii a fyziku učili kantoři z VŠChT, kteří byli i učiteli v tzv. nultém ročníku na Červeném Hrádku. Nultý ročník byl zřízen pro uchazeče, kteří se na první pokus o přijetí na školu nedostali. V nultém ročníku pak pracovali v chemičce a přitom se i trochu učili na další přijímačky. V přípravném kurzu ve Staliňáku jsem se naučil spoustu věcí z trochu jiného pohledu než na střední škole a také se tam potkával se zajímavými lidmi. Jedním z nich byl Jarda Valtr, hvězda místního hokeje a československý reprezentant. Ten chtěl jít studovat na VŠE. Dostal se tam a navzdory vytížení hokejem ji i dokončil.

   S některými studenty nultého ročníku jsem se poznal blíže, např. s Jardou Prokopem. Také jsem jim pískal basket na jakémsi turnaji, kde hrál právě nultý ročník nebo litvínovští házenkáři. Samozřejmě, po turnaji mi kolegové z nulťáku nadávali, že jsem pískal blbě, ale to je basketbalový folklor, že na sudího se nadává.

   Tak druhý rok v Litvínově ubíhal přece jen o něco rychleji než ten první. Největší posun byl v tom, že jsem si mohl rozhodovat o svém volném čase. Mohl jsem třeba jezdit jako pomocný trenér Jirky Kašpara s dorostenkami, chodit právě s Jirkou Kašparem na tréninky s házenkáři, abychom měli trochu pohybu apod. Myslím, že jsme i hráli v nějakých přátelácích. V Litvínově byl tehdy ohromně populární hokej, rok dva předtím postoupil Litvínov do první ligy. Při zápasech byl zimní stadion narvaný diváky. My basketbalisté jsme chodili na tribunu pod balon, ta byla na kratší straně hlediště za brankou, která byla domácí při začátku utkání a pod střechou byl model velkého míče. Hlavní litvínovskou hokejovou hvězdou byl Jarda Valtr, ale bylo tam i pár dalších dobrých hokejistů, se dvěma z nich Vlastíkem Galinou a Frantou Důmem jsem se pak potkal i na trénincích házenkářů. Litvínov neměl tehdy ambice na přední místa v lize, ale se dlouhé roky v první lize udržel. Mezi hostujícími týmy jsem viděl v Litvínově řadu legendárních hokejistů. Ve Spartě Zábrodského, Roziňáka, za Plzeň hrál tehdy Sventek, za Slovan Bratislava začínal chytat Dzurila, za Kometu váleli Bubník a Danda a spoustu dalších.

   Pak byly přijímací zkoušky na chemii. Zaručeně tam byla i zkouška z matiky, ale po gymplu a dvouleté přípravce jsem tam byl dost úspěšný. Pak přišlo oznámení, že jsem byl přijat a já se mohl radovat. Komunistický režim na začátku šedesátých let přece jenom začal trochu polevovat, na chemii se dostal i Jirka Jehlička. Pak jsme spolu rozradostnění jeli do Prahy na zápis a těšili na změnu.

   Jaro v roce 1962 bylo nezvykle teplé a tak čas vhodný na koupání přišel dříve, než byly napuštěné bazény. Koupat se bylo možné jedině v opránu. Oprán je vodní plocha, která vznikne po zatopení poklesů po důlním díle. V Litvínově jich bylo několik, koupat jsme se chodili na ten největší za Koldomem. Okolí bylo samozřejmě dost neutěšené a poznamenané devastací z těžby. O to větší překvapení bylo, když jsme tam s Jirkou Jehličkou narazili na dvě opravdu krásné holky. Dali jsme se s nimi do řeči, byly nejen krásné, ale i sympatické. Navzájem jsme se pochlubili, že nás přijali na 27vysoké školy a moc příjemně jsme si pokecali. Jedna z nich se jmenovala Milena Koželská a byla přijata na medicínu, druhá byla Věra Šírlová a také šla na nějakou vysokou do Prahy. Ta se mi líbila ještě víc než Milena Koželská. Tehdy jsme si ani nevyměnili telefonní čísla, ono jsme moc neměli ani nějaké dostupné telefonní číslo uvést, na svobodárně byl nejbližší telefon na vrátnici. S Milenou Koželskou jsem se pak náhodou potkal v Praze, bydlela na koleji Budeč a dokonce jsme spolu i pár měsíců chodili, než jsme zjistili, že každý a nás má o dalším životě jiné představy.

   Pak jsme ještě s Jirkou Kašparem odsvědčili svatbu Mildy Moce, s basketem v létě jeli na týdenní tábor na jejich oblíbené místo u Chřenovic, kolem kterého jsem jezdil vlakem do gymplu. Konec v Litvínově se nezadržitelně přibližoval. Vzpomínám si, že poslední dny jsem se obával, aby před mým odchodem na vodíkárně nedošlo k výbuchu. To tam nastalo pár let před mým nástupem a bylo tam několik mrtvých. Mě se moc chtělo žít a podobný osud jsem si rozhodně nepřál. Ale dopadlo to bez výbuchu a já z Litvínova začátkem září odešel. Po pár měsících jsem za basketbalovými kamarády ještě zajel na trénink a do hospody. Občas se pak za mnou na koleji zastavil Jirka Kašpar. Období v Litvínově bylo v mnoha ohledech těžké, ale přesto na něj rád vzpomenu.
28