ROZPRACOVÁNO ... krásně ucelený popis různých úhlů pohledu na algoritmizaci, což je běžný problém v každodenním životě (mimochodem právě ho spolu řešíme kolem této prezentace tvých pamětí :o) - proto by měl zůstat jako samostatná kapitola - PŘÍPADOVÁ STUDIE

... je to ukázka úskalí při aplikaci SYSTÉMOVÉHO PŘÍSTUPU - svého času to na jedné poradě obecně vystihl náš ekonomický náměstek Cigánek v Ingstavu - "pravda nikdy není jenom jedna", nevěděl, co je SP, ale mluvil z praxe - je to názorný příklad objektivního stavu, že různý úhel pohledu = různý cíl = různá množina podstatných faktorů k jeho dosažení ...

... přimlouval bych se za členění, které jsem uvedl zde - navrhl jsem ho pro zvýšení "dramatického vyznění" a tím lepší čtivosti - ve vyprávění se dojde ke konfliktu " ... nemožné", pak by se mělo ukázat, proč to tak je "... doplnění ..." a následně ukázat, jak to dopadlo ...

   Já jsem se v Báňských projektech postupně zdokonaloval v programování, učil se komunikovat s profesními analytiky a pochopit jejich požadavky. Práce mě dost pohlcovala a naplňovala, zvláště když jsem začal spolupracovat s Františkem Budíkem. To byl inženýr staré školy, kdy technika byla opravdu výběrovou školou a pro její absolventy nebyl problém v případě potřeby sestavit a vyřešit diferenciální rovnici. Zabýval se navrhováním potrubních síti a chtěl v projektování k tomu využívat počítač. Protože byl chytrý a pracovitý, tak potřebný algoritmus pro návrh a optimalizaci vodovodní sítě do detailu popsal formou mnohastránkových vývojových diagramů. Hledal jen kodéra, který by to přepsal do Fortranu. Ale v tom bylo úskalí. Tak komplikovaný proces nelze srozumitelně popsat nestrukturovaně vývojovým diagramem s mnoha skoky. Navíc kód podle algoritmu přepsaný nejde zkontrolovat a odladit, protože nalézt chybu je téměř nemožné.

A tak jsme spolu strávili mnoho času, kdy mi vysvětloval svůj záměr a já některé části přepisoval do modulární a strukturované formy. Tak jsme po značném úsilí společně došli k fungujícímu programu, který se pak rozšířil daleko za hranice Báňských projektů. Byla to náročná práce, při které jsme občas i tvrdě pohádali, ale stála za to. Já se mimo jiné naučil, jak na počítači řešit různé grafové problémy (vyhledávání cest a cyklů atd.) a Frantou jsem si vytvořil opravdu kamarádský vztah a dostal od něj řadu moudrých rad do života, kterými se řídím dodnes.

Po přečtení první verze těchto pamětí a nějakých předchozích našich diskusích na mne Vlastík Čevela naléhal, ať aspoň stručně popíšu, co se vlastně při těch výpočtech muselo řešit. Já už si spoustu věcí po těch létech nepamatuji, navíc jsem nebyl hlavní autor, to byl Franta Budík, který to všechno vymyslel a navrhl, ale snad si na něco přece jen vzpomenu.

Zadala se topologie sítě, kde byl seznam propojených uzlů (vrcholů v grafu) a délky větví spojujících uzly. Myslím, že vzhledem k paměti počítače jsme si mohli dovolit asi 400 uzlů. U některých větví sítě bylo možno zadat i průměr potrubí (stará část sítě), u nově přidávaných větví se průměr nezadával. A také bylo zadáno požadované odebírané množství vody v odběrových uzlech sítě.

Úlohou programu bylo iterativně přepočítat podle průtoků v jednotlivých větvích tlakové ztráty a vybalancovat síť do provozního stavu při splnění fyzikálních zákonů: přítok do uzlu se rovná odtoku, průtok se dělí nepřímo úměrně k hydraulickému odporu odtokových větví, tlakové ztráty v potrubí závisí na rychlosti a na tom, zda je proudění laminární nebo turbulentní atd. Posouzení toho, jakého typu je proudění, se provádí podle tzv. Reynoldsova čísla, což je bezrozměrné kritérium počítané z průměru potrubí, rychlosti, hustoty a viskozity dopravované kapaliny. Nízké hodnoty znamenají laminární proudění, vyšší hodnoty proudění turbulentní. Podle tohoto kritéria se rozhoduje, jaký vztah pro výpočet tlakových ztrát užít. Ten iterační proces spočíval v tom, že hydraulický odpor větve nebyl dopředu známý, protože jsme neznali průtok a pak také v tom, že novým větvím sítě se mohla přiřadit potrubí různého průměru tak, aby náklady byly minimální. V té iterativnosti a spoustě drobných výpočtů pro každou větev sítě spočívala časová náročnost výpočtu.

Po vodovodní síti jsme stvořili i program pro sítě plynové, náročnější tím, že na rozdíl od kapaliny je plyn stlačitelný. S našimi programy jsme jeli na týden do spřáteleného projekčního ústavu v NDR a programy se staly součástí výměnného obchodu mezi projekčními ústavy Polska, Bulharska a SSSR. K tomu se váže i jedna má úsměvná vzpomínka. Po onom výměnném obchodu po nás chtěli, ať sepíšeme závěrečnou zprávu, ve které vyčíslíme úspory, které spolupráce přinesla. Na to jsme nebyli příliš talentovaní. Ale naštěstí nám poradil kolega z vedlejšího oddělení, který se u nás v kanclu náhodou zastavil. Říkal: „Kolik stál vývoj Báňské projekty?“ My řekli jakousi částku, třeba milión. On na to: „Tak je to jasné. Každý z těch čtyř ústavů vynaložil milión. Výsledek má tedy hodnotu 4 milióny, tzn. úspory jsou 3 milióny“. Tak pádně a jasně se zdůvodňovaly výhody plynoucí ze spolupráce v rámci RVHP. U šéfů jsme s tímto zdůvodněním uspěli, možná jsme za to dostali i pochvalu.

   Josef Tvrdík - Ostrava, prsinec 2019