... Zruč nad Sázavou, tatínek kovář, zemědělské hospodářství, konec války, voraři, posvícení, Ratenice, Čenovice, Chabeřice, Pertoltice, ...


    Narodil jsem se 28. 6. 1943 ve Zruči nad Sázavou jako v pořadí čtvrté dítě, ale naživu byl jen nejstarší bratr Václav, protože obě naše sestry zemřely před mým narozením, jedna po úrazu opařením, druhá na leukemii. Tatínek byl kovář, maminka tak zvaně v domácnosti, ale měli jsme asi 4 hektary polí, tři krávy, prasata, slepice, k tomu zahradu se stromy a zeleninou, takže „v domácnosti“ je nepatřičný eufemismus.

   Byl jsem tzv. vymodlené dítě, bratr byl o devět let starší, tatínkovi bylo 39 a mamince 33, což byl v tehdejších časech poměrně vysoký věk rodičů. Naši nechtěli mít jedináčka, ale chvílemi to vypadalo, že mají jedináčky dva, kvůli našemu velkému věkovému rozdílu a úzkosti rodičů po zkušenostech s našimi sestrami. Ale občas musel brácha zafungovat a já byl brzdou jeho pohybu při hrách a dobrodružstvích s jeho vrstevníky.

   Jako dítě v předškolním věku jsem byl takový ňouma, ale docela chytrý. Nejradši jsem si hrál sám, především se stavebnicemi a s dřevěnými koňmi, s kterými jsem jezdil, oral, provozoval povoznictví, vodil je ke kováři atd. Právě kování těch opravdových koní bylo pro mé hry velkou inspirací. U toho jsem motal od malička, znal jsem všechny koně z okolí, páchnoucí roh při tzv. připalování podkov byla pro mě vůně a vrcholem blaha bylo, když na některého klidného koně jsem si mohl sednout.

   Od malička jsme museli pomáhat v domácnosti a hospodářství, donést dřevo nebo uhlí, později dřevo i naštípat, přikládat do kamen, pomoci s krmením krav a spoustu dalších věcí. Také jsem rád očumoval v kovárně a sledoval, jak se pracuje se žhavým železem, výhní, vrtačkou, bucharem a dalšími nástroji a stroji.

   Jako malého kluka mě občas dostal na starost děda, který měl na chalupě výminek, tj. malý ale jeho pokoj, kterému se říkalo seknička. Z útlého dětství si pamatuji, že s dědou jsme chodili k potoku se dívat na ruské vojáky, kteří tam byli utábořeni. Byl to nějaký zásobovací oddíl, který měl polní kuchyně a hlavně, měli koně. Ty jsem si důkladně prohlížel a prý i hodnotil. Doteď si pamatuji, že koně byli uvázáni u plotu na paloučku na pravém břehu, vojáci byli zabydleni ve stanech na levém břehu v místě nynějšího tenisového kurtu. Aby se vojáci nemuseli s koňmi brodit vodou, tak tam měli lávku udělanou z prkna na kamenech, po té šel voják a koně vedl potokem. Vojáci dokonce přivezli ke kovárně polní kuchyni k opravě. Člověk, který to měl na starosti, byl kovář z Ukrajiny. Když tam nebyl žádný důstojník, tak s tatínkem otevřeně mluvil o hrůzách, které se v „dokonalém“ Sovětském svazu dějí. Ale prý okamžitě zmlknul, jak se nějaký důstojník objevil.

   Další zážitek z vycházek s dědou mám od řeky. Tehdy se ještě plavilo dříví ve vorech a u mostu byly navezeny klády a voraři je svazovali do vorů. Svázané vory pak jezdili voraři zakotvit, aby byly připraveny k vyplutí. To byla pastva pro oči a jako větší kluk jsem pak chtěl být vorařem, ale to už se mi nemohlo splnit, protože brzy po válce vorařina skončila a dřevo se přepravovalo vlakem.

   O tety a strýce naše rodina neměla nouzi. Tatínek byl z osmi a maminka ze šesti dětí. Rodiny se stýkaly docela často, zejména o nedělích. Naši přišli z evangelického kostela, strejda Tonda z katolického a Pepík z hospody z mariáše a pak probrali politiku, úrodu na polích a další zajímavosti. S Pepíkem se často pohádali, protože se snažil je přesvědčit o užitečnosti komunismu. Tatínek mu často dost tvrdě vynadal, ale přesto se měli rádi a obětavě si pomáhali.

   Nejstarší tatínkův bratr Frantík byl v Praze a dělal v meteorologické službě na letišti v Ruzyni. V mých pěti letech, když jsem byl poprvé v Praze na operaci melanomu, jsme bydleli pár dní u nich v Ruzyni. Vzal mě na letiště a já si mohl prohlédnout letadla zblízka a dokonce mě vzal i na věž, odkud se řídí letový provoz. To byl pro mne obrovský zážitek. Frantík byl kultivovaný a mírný člověk, který se nehádal, ale argumentoval.

   Z maminčiny strany byli u nás docela často teta Mařenka nebo strejda Pepa z Čenovic, ten u tatínka i koval své koně. Nejstarší maminčin bratr byl strejda Láďa z jejích rodných Pertoltic. To byl člověk mnoha talentů, skvělý vypravěč, v mládí hrál na housle, ochotnické divadlo a farář mu půjčoval knihy ze zakázaných poliček farní knihovny. Zůstal v rodné chalupě a věnoval se hospodaření, ale bral to jako svou povinnost, šťastným ho to nečinilo. Byl stejný ročník s Frantíkem (1900), dokonce se potkali ve stejné třídě na měšťance ve Zbraslavicích, která byla považována za výběrovou školu pro talentované žáky. Pak měli podobný osud, když jako ani ne osmnáctiletí kluci narukovali do války. Frantík byl v Albánii a odtamtud si přivezl malárii. Láďa v Itálii se v předvečer útoku, o kterém věděli, že jsou to jatka pro vojáky, se s kamarádem úmyslně zranili na nohách a přes lazarety se dostali domů.

   Z Teplic přijížděla teta Slávka, maminčina sestra, se kterou si byly věkově ze všech sourozenců nejblíže. Slávka coby svobodná odešla po válce na výzvu státu do pohraničí, kde byl velký nedostatek učitelů a tak učila na základní škole v Teplicích. Byla to veliká sokolka a zrušení Sokola ji ranilo. O to více se začala věnovat turistice a poznávání přírody. V krásném okolí Teplic znala kdejakou užitečnou bylinu nebo skalničku a v našem školním věku nás s bratranci pozvala a ukazovala nám krásy Krušných hor a Středohoří. Do Zruče jezdila na Vánoce a pak ještě několikrát za rok. Vždycky jsem se na ni těšil, protože vykládala o zajímavých věcech a dovezla všelijaké dárky, ke kterým bychom se jinak nedostali. Pak na bráchu přišla puberta, přestal ji slepě poslouchat a Slávka přesunula svůj hlavní zájem do Ratenic, kde bratranci byli mladší (nejstarší Jára stejně starý jako já) a tedy ochotnější ji poslouchat a nevzdorovat. V Ratenicích žili v chalupě teta Pepička se strýcem Jarkou a měli nakonec celkem čtyři kluky. Zdeněk o dva roky mladší než nejstarší Jára, Pavel a Pepík pak měli trochu věkový odstup. Naše rodiny měly k sobě blízko a často jsme se navštěvovali. Kluci to ve Zruči milovali, protože tu byl potok, řeka, lesy a kopce. To v rovinatém Polabí neměli. Já zase v Ratenicích jsem si užíval to, že strejda Jarka s námi hrál fotbal, jezdil na kole na výlety a často s ním byla legrace.

   Do Ratenic se jezdilo vlakem s přestupy v Kutné Hoře hl. n. a v Kolíně. Oba přestupy byly docela složité, v Kutné Hoře lokálka ze Zruče do nádraží nacouvala a v Kolíně se muselo přejít na jiné nástupiště podchodem. Ale už na základní škole jsem jezdil o prázdninách do Ratenic sám. Vždycky jsem trnul, jestli v Kutné Hoře zvolím správný směr vlaku a velmi se mi ulevilo, když jsme míjeli kopec Kaňk a já věděl, že jedu správně. V té době samozřejmě nebyly mobily a telefon byl vzácnost. V Ratenicích snad jen jeden na obecním úřadu, ve staré Zruči na poště a v pekárně u Lišků. Tak jsem měl vždycky úkol hned po příjezdu do Ratenic poslat korespondenční lístek, že jsem v pořádku dojel. Korespondenční lístek přišel poštou do dvou dnů. Jednou jsem na to nějak ve víru událostí zapomněl a naši měli obrovský strach, že jsem se ztratil nebo se mi něco stalo. Ale i pomocí tehdejší telefonní sítě mě vystopovali a řádně mi vynadali.

   Tehdy na podzim nastávalo období, kdy se rodiny navštěvovaly o posvícení (moravsky „hody“, ve Slezsku „krmáš“, slezské označení to vystihuje s dokonalou názorností). To se před polednem po obsloužení hospodářství vyrazilo za příbuznými na oběd a posezení a popovídání, děti si společně pohrály a polítaly venku a k večeru se šlo domů, aby se podojily a nakrmily krávy a ošetřily další zvířata. Během roku moc takových příležitostí nebylo.
My jsme chodili do Chabeřic, kde byl nejmladší tatínkův bratr Tonda, jeho žena teta Růža, její rodiče a pět jejich dětí, Kluci byli jen o starší málo než já, tak to bylo na hry jak stvořené. Pamatuji si, že někdy kolem páté třídy jsem s nimi poprvé zkoušel hrát mariáš, hned mě začal bavit a baví mě dodnes. V Chabeřicích bývala k obědu husa a během odpoledne se nabízely koláče a jiné sladkosti. A pak ještě večeře a sebou výslužka, to k posvícení patřilo. Často po takových hodech bylo člověku těžko a rád držel pár dní dietu.

   Druhé posvícenské místo pro nás byly Čenovice. Ty jsou více než dvojnásobně vzdálené, cesta po silnici je dlouhá 10 kilometrů, když se využijí všechny zkratky, tak asi 7 km. Tam a zpátky je na jeden den pro malé dítě docela dost. Děti nedocení to, že se jde přes kopce s krásnými výhledy po okolí Zruče a romantickými údolími s potoky a lesy. Teta i strejda v Čenovicích byli ohromně laskaví a pohostinní lidé. K obědu bývala svíčková omáčka nebo srnčí na smetaně, na to byla teta vyhlášená. V Čenovicích byly čtyři sestřenice o něco starší než já, nejmladší Věra byla o čtyři nebo pět let starší než já. Ale se mnou i dalšími malými dětmi ostatních návštěv měly svatou trpělivost a na dvoře i v okolí jsme si zajímavě pohráli.

   Někdy se také chodilo na posvícení do maminčina rodiště v Pertolticích. To bylo o něco blíže než do Čenovic a cesta to byla vyhlídková. Z Pohledska byl vidět Blaník, Melechov, za ním Lipnice, v blízkosti u Vlastějovic Fiolník, o kterém nám maminka vyprávěla, jak tam jako dítě úspěšně chodila na houby. Ve Fiolníku se dlouho těžila velmi kvalitní železná ruda magnetovec, ale ložisko bylo malé, tak někdy koncem 20. století těžba skončila. Za Pohledí byl kopec Hůra, o kterém vyprávěl tatínek, jak se tam i těsně po konci války bojovalo a ustupující Němci, tam zastřelili několik místních partyzánů, kteří na jejich konvoj vystřelili.

   Všechna tři posvícenská místa mě přitahovala tím, že všude měli pár koní. Tak jsem si mohl důkladně prohlédnout, jak to mají zařízené ve stáji, jaké mají žlaby, napáječky, jaké postroje a chomouty visí na zdi atd. To všechno mě hrozně zajímalo. Také atraktivní pro bylo, že všade byl hned vedle rybník, v Pertolticích dokonce hned za chalupou na zahradě. Tak bylo kde pozorovat kapry a žáby.


Josef Tvrdík - Ostrava 2019