ROZPRACOVÁNO ...

   Na gympl jsem nastoupil roku 1957. Ze Zruče se na gympl dojíždělo do Ledče. Ledeč byla tehdy do roku 1960 okresní město, a tak tam dojížděli studenti z celého okresu i někteří z blízkého příhraničí, např. z Kácova. Já mluvím o gymplu, ale tehdy se gymnázium nově nazývalo jedenáctiletá střední škola. V Ledči bylo gymnázium založeno až roku 1946 nebo 1947, takže bylo bez dlouhé tradice. Brácha ještě musel jezdit o trochu dále do Kutné Hory.

   Ledečský gympl je pozoruhodný tím, že je umístěn v budově bývalého hotelu v rohu náměstí. Třídy jsou v patrech, v prvním patře je i hlavní hotelový sál, který sloužil i jako naše tělocvična (s jedním košem, na víc nebylo dost místa) a také jako místo výchovných koncertů a divadelních představení dramatického kroužku. Šatny a posluchárna pro chemii a fyziku byly v takové adaptované přilehlé staré budově připojené ke hlavní budově chodbou.

   Pro mě byl přechod na gymnázium úplně zásadní předěl v životě. Odcházel jsem tam jako čtrnáctiletý jelimánek a po maturitě za tři roky jsem byl o hodně dospělejší člověk. Našel jsem tam kamarády na celý život, začal normálně komunikovat s holkami, absolvoval taneční, potkal jsem se s komunistickým omezováním studia dětem z nepohodlných rodin.

   Byli jsme nějaký silný ročník, tak v našem ročníku byly dvě paralelní třídy, zatímco v předchozích vždy jen jedna. V jedné třídě se z cizích jazyků učila němčina, ve druhé francouzština. Angličtinu si nebylo možné vybrat, protože v Ledči ji neměl kdo učit. Ruštinu samozřejmě tehdy měli povinně všichni. Já byl původně zařazen do francouzštinářského béčka, ale rodiče si mysleli, že naučit se německy je praktičtější. Tak brácha využil dva své spolužáky z vysoké, kteří právě do ledečského profesorského sboru nastoupili, aby pomohli zařídit můj přestup do němčinářského áčka. Tak jsem asi po dvou týdnech měnil působiště, ale velký efekt to nepřineslo. Na gymplu jsem byl na jazyky lempl, němčina byl pro mě dvanáct let po válce jazyk nepřátel a naivně jsem si myslel, že v přírodovědných a technických oborech, ke kterým mě to táhlo, je znalost jazyků úplně zbytečná. Takže po gymplu jsem neuměl francouzsky, ale ani německy, protože jsem se mi nechtělo němčinu pořádně se učit.

   Ze Zruče nás jezdil asi tucet, ale kluci jsme byli jen tři. Další vlakem cestující kluk byl Franta Šusta z Kácova, synovec mého učitele ze základky. Vlak ráno vyjížděl v 7.10 a cesta do Ledče kolem řeky trvala asi 35 minut. Mívali jsme vyhrazený poslední ze tří vagonů motoráčku a často jsem do něho naskakoval za hlasitého fandění spolužáků na poslední chvíli, někdy i do jedoucího. Ale za celé tři roky mi vlak ani jednou neujel. Ze Světlé dojížděla silná a gendrově vyvážená skupina, která se v průběhu studia stala hlavní silou ročníku. V devítce všichni světeláci chodili do béčka, ale později se to promíchalo. Tehdy byla mezi městečky Zruč, Ledeč a Světlá docela silná rivalita. Byla přibližně stejně velká, něco pod 5 tisíc obyvatel, ale Ledeč byla okresní město, a to nás samozřejmě trochu dráždilo. Po vyučování jsme my přespolní museli čekat na odjezd vlaku domů a tak jsme měli příležitost se více skamarádit a podnikat různé akce. Já od začátku tíhnul ke světelákům, kteří mně od počátku připadali hodně sympatičtí. Většina z nich byla sportovního založení, což mi imponovalo.

   Ve třídě nás bylo 34, holek o něco více než kluků. Já po celé tři roky seděl v poslední lavici v prostřední řádě, v devítce jsem seděl s Honzou Nejedlým, od desáté třídy s Kráťou, ze kterého se stal můj kamarád na celý život. Výjimkou bylo přesazení na češtinu na jedno pololetí do třetí lavice k Janě Kandové. To bylo za trest za mluvení při vyučování, ale už nevím, jestli to byl trest můj nebo Jany.

   Školu dělají učitelé a studenti. V tom jsem měl myslím docela štěstí. Naším třídním byl Eduard Doubek, zvaný Eda. Byl to ohromně činorodý člověk, který byl hybatelem mnohého dění v Ledči a okolí. Nás učil zeměpis a dějepis a obojí výborně a zajímavě. Kromě toho byl vedoucím dramatického kroužku na gymplu a také režisérem a hercem v ledečském ochotnickém spolku. Podílel se na značení turistických cest v okrese, psal knihy o Posázaví a jeho historii a také byl zuřivým fandou místních fotbalistů, o jejichž zápasech psal „objektivní“ zprávy do lokálních novin. Samozřejmě, někdy nám byl protivný, ale musím uznat, že učitel to byl skvělý. Jeho obávaný způsob zkoušení v zeměpisu byly tak zvané bodáčky, kdy kolem třídy byly rozvěšeny mapy zemí a světadílů a zkoušený student musel rychle běhat ke správné mapě a bodnout ukazovátko do správného místa. Já toto zkoušení měl rád, bral jsem to jako souboj s „vrchností“. Když jsme tehdy nemohli cestovat, tak aspoň mapy nám umožňovaly nahlédnout do neznámého světa. Matiku a fyziku učil Jiří Krůta, který byl na přírodovědecké fakultě spolužák mého bráchy a na ledečský gympl nastoupil jako my roku 1957. Byl to silně ráčkující kudrnatý blonďák, takže holky zjevem neohromoval, ale učit uměl. Dokázal matiku vysvětlit bez zbytečného drilu a dost lidí pro ni nadchnout. Jedinou definici, kterou jsme si museli vtlouci do hlavy, byla definice funkce. Tu si samozřejmě pamatuji dodnes a byla mi v mých dalších studiích a profesích často užitečná. Také několik nás Krůta přimněl k účasti na Matematické olympiádě, což nám pak přinášelo zážitky z účasti v krajském kole v Třebíči, které zmíním později.

   Další profesor, na kterého rád vzpomínám, byl Josef Bouz. Ten učil češtinu a řadu z nás přivedl ke čtení a výběru dobrých autorů. Jeho oblíbenými básníky byli Mácha, Havlíček a Vrchlický. To jsem od něho s radostí převzal. Pan profesor Bouz byl v nemilosti vedení školy, byl to praktikující katolík a člověk nekonformních názorů, a to se tehdy vládnoucím silně nelíbilo. Vzpomínám si, že o Vrchlickém nám vyprávěl krásnou příhodu z nějakého malého českého města. Tam na něj radní naléhali, ať jim nějaký verš Mistr zapíše do obecní kroniky. Vrchlickému se moc nechtělo, ale aby měl od nich pokoj, tak přikývl, do kroniky něco napsal a kroniku rychle zavřel. Po odjezdu Vrchlického se tam radní dočetli: „Hovno smrdí vždycky, Jaroslav Vrchlický“.

   Z dalších učitelů musím zmínit ještě chemikáře Hejla. Nemám na něj nejlepší vzpomínky, protože to byl poněkud autoritativní omezenec, který si respekt u studentů chtěl občas zvýšit pouštěním hrůzy. Ale já měl chemii rád už od osmé třídy, tak jsem to musel zkousnout. A musím mu přiznat, že v jedenáctce nás několik málo, co jsme maturovali z chemie, připravil dobře. Měli jsme prakticky neomezený přístup do školní laboratoře a tam si mohli vyzkoušet vše, co jsme chtěli. Třídním učitelem béčka byl začínající francouzštinář Matějek, který nás měl i na tělocvik. Ruštinu učil profesor Nejedlý, jehož synovec byl můj spolužák Honza Nejedlý. Ten pocházel z Vladislavy od Třebíče ze selské rodiny a tam mu střední školu komunisti zatrhli. Jeho strýc ho pak dostal na gympl v Ledči a Honza u něj celé tři roky i bydlel. Tak Nejedlému tu neoblíbenou ruštinu, kterou však učil docela zajímavě a z ruské literatury si z té doby leccos pamatuji, musím odpustit. Další zajímavou personou v profesorském sboru byl profesor Březina, který nás učil němčinu. Byl to polyglot, jehož bavily hlavně románské jazyky. Byl znalcem španělské a portugalské literatury. Také nesnášel komunistické pořádky, které jeho i jeho širší rodinu deptaly. Ale měl tu smůlu u studentů, že si ve třídě neuměl udělat pořádek a my pubertální pacholci jsme toho zneužívali. Myslím, že za normálních poměrů by byl úspěšný na universitě, ale to mu tehdy komunisti nedovolili.

   Zajímavé je, že tehdy většině našich profesorů bylo tak kolem čtyřicítky, ale svým chováním nám připadali jako o hodně starší a přehnaně zodpovědní. Tehdy to prostě tak bylo, to až teď chceme být všichni daleko mladší a svěžejší, než doopravdy jsme.

   Jak jsem řekl dříve, ve třídě nás bylo 34, tak připomenu jen pár z nich a ostatním se omlouvám. Výraznou personou byl Francek Šusta. Ten patřil mezi nejlepší žáky v naší třídě a kvůli extrovertní povaze a velké činorodosti byl velmi oblíbený. Nejlepší studentkou v naší třídě byla suverénně Eva Kozlíková ze Zruče, která měla snad celý gympl na vysvědčení samé jedničky, ale nebyla ve třídě nijak zvlášť oblíbená, ona povahou byla šprt neprojevující větší invenci. Dalšími premianty byli Jarda Lokvenc, Milada Valchářová a moje maličkost, kteří měli na vysvědčení pořád nebo skoro pořád vyznamenání, občas se k nám někdo přidal, např. Jirka Poděbradský nebo Karel Mišoň, trvalý předseda třídy. Zato oblíbeni byli většinou spolužáci často na hraně propadnutí, ale s výstředními nápady. Mezi ty patřil Jožík Žák, který uměl být třídní šašek nebo Zdeněk Vostatek, který Jožíkovi úspěšně sekundoval. Ten ale skončil hned po devítce, když nepostoupil a musel přejít na učiliště. Z holek byly oblíbené moje jmenovkyně Eva Tvrdíková z Jedlé, Líba Pechová a Jana Kandová z Ledče, Květa Pajerová z Hněvkovic a Helena Krutilová ze Zruče. Všechny byly hodně komunikativní, žádnou srandu nezkazily a občas i nějakou vymyslely. Z kluků ještě musím připomenout Vencu Kudrnu a Honzu Konšela, Mirka Moravce a Jirku Cabejška, kteří bývali součástí třídních vylomenin. Ale to byla devátá třída, od desítky se složení tříd promíchalo.

   Světeláci v béčku byli silná a stmelená parta. Tak je na jaře za jednoho krásného dne napadlo, že jít do školy za tak pěkného počasí je blbost a z vlaku vystoupili už ve Stvořidlech. Stvořidla jsou nejkrásnější úsek Sázavy pod Melechovem s balvany v řece a peřejemi. Kolektivní nepřítomnost Světeláků ve škole byla kantorům podezřelá, asi si vzpomněli na mládí a bystře usoudili, kde kluky hledat. Jirka Krůta s Jirkou Poděbradským, který část základky byl ve Světlé a věděl, kde kdo bydlí, vyrazili na motorce do Světlé a pak do Stvořidel a tam záškoláky odhalili. Samozřejmě se z toho udělala veliká aféra, která skončila tím, že banda Světeláků byla rozbita a část jich přešla do áčka. Nevím, co so od toho slibovali kantoři, ale my jsme tu změnu uvítali. Utužila přátelské vztahy mezi áčkem a béčkem a já získal dva nejlepší kamarády z gymplu, Jardu Kratochvíla a Vencu Vincence. Kromě nich přišel do naší třídy Jarda Cech a možná ještě nějaké holky. To už si přesně nepamatuji, protože pak už se áčko a béčko nijak ostře proti sobě nevyhraňovalo. Nám odešel Franta Šusta a myslím, že i Eva Křepelková a někdo další posílili béčko. Ale stejně na výuku němčiny a francouzštiny se třídy vždycky musely sejít v původním složení.

   V té době musely školy chodit na brigády do zemědělství. Už na základce jsme některé podzimní dny chodili sbírat brambory na pole státního statku, ale tentokrát to bylo jiné. Vyjíždělo se na týden do pohraničí. Bylo dvanáct let po válce a v pohraničí po odsunu Němců nebylo dost lidí na práci. Ledečský gympl jezdil na jih Jihlavského kraje, kam tehdy Ledeč i Zruč patřily, k rakouské hranici do Deštné, Daňkovic a Rancířova. Už doprava tam byla velká expedice. Z Ledče do Světlé posázavským pacifikem, přestup na vlak směr Brno, v Okříškách přestup na osobák, v Moravských Budějovicích další přestup na lokálku do Jemnice a odtud vojenskými náklaďáky do cílových míst v pohraničním pásmu. V Rancířově to bylo dokonce v tom úplně nejbližším k hranici a brigádníky na poli hlídali pohraničníci, aby náhodou někdo nezamířil do Rakouska.

   Sběr brambor je docela úmorná práce, ze které bolí záda i celé tělo. Brambory se v té době vyorávaly tzv. čertem, což byla radlice tažená koňmi vybavená i takovým kolem, které vyoranou hlínu s bramborami trochu oddělilo. Vydržet to osm hodin denně několik dní po sobě dalo zabrat. Ale atrakcí pro nás byl společný pobyt v trochu divokém prostředí. Spali jsme v barácích na patrových kovových postelích a na slamnících nacpaných slámou. Tehdy spacáky nebyly běžnou záležitostí, tak pod vojenskými dekami, a když byla zima, tak jsme si zatopili v kamnech. Samozřejmě, kluci a holky 14byli přísně odděleni, podobně byly přísně zakázány návštěvy místní hospody a kantoři to usilovně hlídali. Myslím, že někteří si dobrovolně vzali stálou službu v hospodě, takže nebylo možné se do hospody nepozorovaně dostat. Na jídlo se chodilo do jídelny státního statku, jak jsme byli vyhladovělí, tak jsme snědli cokoliv. Jedna z našich oblíbených zábav bylo chodit po jídle kouřit za kukuřici, kde se dlouho pokecalo ve větší partě bez dohledu pedagogického sboru. Dokonce z kouření za kukuřicí se zachovalo několik fotek, které pak ukazovali spolužáci na srazech v pozdějších létech.

   Na bramborách jsme se samozřejmě snažili o to se po práci i pobavit. Tak jsme pořádali tancování u gramofonu a učili se tehdy populární charleston, který tehdy po čtvrt století přišel znovu do módy po celém světě.

   Mezi kantorským dozorem musel samozřejmě být i třídní Eda. Ten dbal na náš všestranný rozvoj, a tak zařídil zájezd vojenským nákladním autem do asi patnáct kilometrů vzdálených Slavonic. Bylo to ale v období našeho pubertálního vzdoru, a tak hodně z nás kluků účast odmítlo. Tak mě tehdy poznání krásných renesančních Slavonic mou vinou minulo a viděl jsem je až o čtvrt století později.

   Dalšími brigádami bylo na jaře vysazování stromků v lese. To probíhalo vždy až po vyučování, den předtím vydal profesorský sbor příkaz, ať si doneseme z domova motyky a odpoledne se vyráželo. Nevím, kolik užitečné práce pro lesy jsme tehdy vykonali, ale srandy jsme si u toho užili hodně.

   Na gymplu rozhodně nebyla nuda, pořád se něco dělo. V devítce se nějak ke mně doneslo, že je potřeba náhrada za osvětlovače pro divadelní představení, kteří už byli v maturitním ročníku. Přihlásili jsme se s Honzou Nejedlým a Vaškem Kudrnou a začali se seznamovat s tím, co ve školním sále-tělocvičně osvětlování obnáší. Nebylo to nijak složité, jen technika byla trochu zastaralá, takže ovládání trochu nepohodlné (lezení po úzkém lešení vedle jeviště, obsluha reflektoru na balkoně vyžadující jednoho vyčleněného člověka), lehce nebezpečné (žhnoucí reostaty pro stmívání a rozednívání s dráty krytými jen velmi skromně). Ale to všechno nám Jirka Drtina a Pepík Starosta, naši předchůdci z jedenáctky, ukázali a ještě nás poučili, že mezi odpoledním a večerním představením je vhodné zaskočit na pivo do hospody. Naše schopnosti prověřilo svícení na představení nějaké pohádky, v hlavních rolích hráli starší spolužáci Zdeněk Sychrovský (později byl tělocvikářem v Golčově Jeníkově, kde ve škole učil žačku Jarmilu Kratochvílovou, pozdější světovou rekordmanku v běhu na 800 m) a Petr Ruttner (vystudoval režii na FAMU, úspěšně začal točit filmy, ale za normalizace upadl v nemilost komunistů a až do roku 1989 se jen těžko protloukal). Tak jsme se stali součástí dramatického kroužku a v následujících třech letech nám to přineslo řadu dobrodružných zážitků.

   Další hrou, kterou dramatický kroužek nacvičil (my jsme s oblibou říkali komediantský kroužek), byly Trojané. Byla to hra soudobého německého autora o persekuci Židů v poválečném Německu. Já jsem z té hry viděl jen části, protože část hry se odehrávala ve třídě se spolužáky na velké forbíně, na jevišti byly pouze scény z bytů rodičů hlavních hrdinů. Na tuto část hry jsem z lešení svítil já, předscénu měli na starosti Honza s Vaškem Kudrnou. Režii měl samozřejmě Eda a pro nás atraktivní byla účast téměř poloviny jedenáctých tříd na scénách ve třídě. V hlavních studentských rolích hráli Kráťa a Pavel Punčochář z následujícího ročníku a kromě toho ve hře účinkovalo i několik dospělých z ledečského ochotnického spolku. Jejich přítomnost jsme ocenili hlavně na zájezdech, kdy vyprávěli veselé příhody od divadla a dělali si navzájem kanadské žertíky. Dramatický kroužek měl se hrou úspěch a tak postoupil do oblastního kola v Humpolci a pak do krajského kola v Havlíčkově Brodě. Dokonce hrozil postup až do celostátního Šrámkova písku, ale nakonec těsně unikl.

   Když jsme byli na krajském kole v Havlíčkově Brodu, tak pan Meloun jako představitel hlavní dospělácké role bývalého nacisty byl na tyto dny vyreklamován z vojenského cvičení. Přijel v uniformě a vojenských kanadách. Po představení se sedělo u vína a vyprávělo, hlavně pan Meloun, který byl výborný vypravěč a pamětník. Najednou se podíval na hodinky a s hrůzou zjistil, že má nejvyšší čas běžet na nádraží, aby stihl poslední vlak, kterým stihne předepsaný návrat do kasáren. Tak začal hledat kanady, aby se z pohodlných bot přezul do vojenských kanad. Našel boty, ale na vlak nemohl. Jeho dobráčtí kamarádi-spoluherci mu na podpatky namalovali bílé hákové kříže podle jeho role. A aby to bylo ideově vyvážené, tak přimalovali i pěticípé hvězdy. Panu Melounovi nezbylo než rychle sehnat odličovací vaselinu a šminky a trochu ty malůvky překrýt. A dobráci mu radili, že ve vlaku bude mít spoustu času a boty stihne dokonale vyčistit, aby v kasárnách neměl průšvih.

   Představení Trojané bylo dokonce vyvezeno do Štůrova, družebního města na slovensko-maďarské hranici, ale tam sebou osvětlovače nevzali. Tak o pobytu ve Štůrově mi musí stačit jen vyprávění účastníků, dosud často připomínané na třídních srazech.

   Dalším zpestřením školního života bylo krajské kolo matematické olympiády, které se každoročně konalo v Třebíči. Pravidla pro postup byla podobná, jako jsou i v současné době. V prvním kole se řešily příklady zadané celostátně, pak to komise vyhodnotila a do krajského kola pozvala ty, kteří uspěli. Z našeho ročníku byli pravidelnými účastníky druhého kola Lojza Novotný ze Světlé a Franta Šusta. Mohl jsem mezi nimi být i já, kdybych v desáté třídě neudělal truc Krůtovi a neodmítl řešit příklady prvního kola, protože jsem tak protestoval proti jeho nátlaku na účast při budování fyzikálního kabinetu v mém volném čase. Tak jsem v desáté třídě v Třebíči chyběl. Dále si vzpomínám, že někdy se do druhého kola dostali Tonda Pacák, Jarda Lokvenc a možná i někdo další. V té době byla výuka i v sobotu a druhé kolo v Třebíči bylo pak v neděli. Starší ročníky nás poučily, že do Třebíče se jezdí už v sobotu ráno stejným vlakem jako do školy, abychom se vyhnuli výuce, a ze Světlé do Třebíče se jezdí rychlíkem, že svým reprezentantům škola bez problémů rychlík zaplatí. Tak jsme do Třebíče dorazili kolem poledne a měli spoustu času si užívat volno. Třebíč byla a dosud je druhé největší město jihlavského kraje a je moc pěkná. Ne nadarmo její židovská čtvrť a basilika sv. Prokopa jsou zapsány mezi památkami UNESCO. Také si pamatuji k centru města přilehlé Libušino údolí, přes které vede impozantní starý železniční most. V Třebíči jsme vždycky řešili dilema, co pít. Jestli předstírat dospělost a dát si v hospodě pivo nebo pít moc dobrou třebíčskou limonádu zonku. Zkratka ZON znamenala zdravotní osvěžující nápoj a byla to vyhlášená třebíčská citronová limonáda s bublinkami, které prskaly do nosu.

   Večer bylo setkání účastníků v třebíčském gymplu, které moderoval tamní matikář profesor Svoboda, který byl hlavní organizátor krajského kola. Byl to charismatický a laskavý člověk, který uměl o matematice krásně a zábavně vykládat. Doteď ho vidím před sebou. Nocleh byl v jakési ubytovně někde poblíž gymplu a druhý den ráno se nastoupilo k řešení příkladů druhého kola. Výsledky jsme dozvěděli až po několika týdnech. Většinou jsme byli mezi úspěšnými řešiteli, někdy dokonce i na předních místech, ale přesně si to nepamatuji, protože to bylo překryto dalšími událostmi školního života.

   V desáté třídě jsme byli nejbližšími svědky dalšího řádění komunistů. Náš spolužák a kamarád Honza Konšel byl synem sedláka z Bezděkova u Dolních Kralovic. Patřil k dobrým studentům, myslím, že někdy míval i vyznamenání. Jeho otec odmítal vstoupit do JZD, a tak se mu pomstili odporným způsobem. Honzu vyloučili ze školy. Zřejmě to bylo dílo nějakých vysoce postavených komunistů, 16protože ředitel se zástupcem okamžitě příkaz vykonali. Vtrhli uprostřed hodiny do třídy a Honza se musel sbalit a ihned odejít. Ti zbabělci se neodvážili ani počkat na přestávku. Honza pak po nějaké době vystudoval zemědělskou střední i vysokou školu zemědělskou. Tehdy byla opravdu hnusná doba. Kamarádem našeho otce byl Jarda Pajer, sedlák ve vesnici Laziště nedaleko Zruče. Jezdili k nám se synem kovat koně a byli bráni jako naše rodina. A Pajerům tehdy shnila na louce část sena, protože hodně pršelo a nemohli ho usušit. Tu shnilou a nepoužitelnou část sena pak na louce spálili. Nějaký uvědomělý soused je udal a pan Pajer byl odsouzen ke dvěma létům za sabotování výživy lidu. Odseděl si to ve Valdicích. Po návratu vyprávěl, že se tam sešel s dobrou společností. S ním tam byli zavření generál Syrový (předválečný ministerský předseda) a několik biskupů a vysokoškolských profesorů. Tak tam spolu drali peří, cpali vězeňské štrosoky (na to prý byl největší machr generál Syrový) a při tom vedli diskuse. Pan Pajer si pochvaloval, jaká to pro něj byla škola.

   Velkou událostí v desáté třídě byly taneční. Tím, že jsme v jedenácté třídě končili a kantoři už měli zkušenost, že při tanečních se silně zhorší prospěch, tak taneční jsme měli už v desítce, kdy jsme byli patnáctiletí ušáci. Zvláště my kluci jsme museli vypadat velmi srandovně s motýlky a bílými rukavicemi. Taneční jsme měli v sále hotelu Sázava a vedl je taneční mistr Bača z Prahy s partnerkou jednou týdně vždy od 18 do 22 hodin. Po vyučování jsme jezdili se do Zruče domů převléknout do gala a znovu se vlakem vrátit do Ledče. Cestou na první taneční ve vlaku nás kluky Helena Krutilová hecovala, že až tancmajstr zavelí, tak se budeme stydět jít pro nějakou tanečnici. Tím nás všechny vyprovokovala, že po výzvě „pánové, vyzvěte partnerky k tanci“ jsme vyrazili rychlým krokem a k holkám jsme doklouzali, abychom to ubrzdili. Tak moje první tanečnice na nácvik mazurky byla právě Helena. Rychlost při výběru partnerky byla důležitá, jinak hrozilo, že na vás vyjde jedna z pár tlustých holek (nebyly z gymplu), které s námi do tanečních také chodily. Při normální taneční hodině jsme tancovali podle klavíru, o prodloužených hrála skupina pana Píny, což byl místní muzikant, který dříve hrával na saxofon v orchestru Karla Vlacha. Kromě saxofonu a klarinetu uměl i výborně hrát na housle, které užíval v sólu místo trubky v tehdy populárním hitu Mambo Zambezi. Z pohledu taneční a populární hudby to byl tehdy pravěk, někde ve vojenské posádce v Německu možná tehdy začínal Elvis Presley, Suchý a Šlitr byli hluboce před založením Semaforu. Na radiu bylo možně chytit americké vysílání Luxenburg, kde vysílali současnou americkou hudbu, ale na našem radiu doma se to podařilo jen někdy a ještě s nekvalitním příjmem. A tak hlavními zdroji československé muziky byly orchestry Karla Vlacha a Gustava Broma. Doteď si vzpomínám na to, jak jsme při čekání na vlak nebo na odpolední vyučování seděli na rohu náměstí před prodejnou gramodesek sedávali na zábradlí a zasněně poslouchali Jarmilu Veselou za doprovodu Bromova orchestru v tehdejším hitu Sluneční ostrov nebo fantastické trubkové sólo Lubomíra Řezaniny v mambu Zambezi.

   Taneční byly velkým impulsem pro vznik studentských lásek. Já si jako většinou později v životě vybral cestu obtížnou s cílem obtížně dosažitelným. Beznadějně jsem platonicky miloval Miladu Valchářovou, krásnou štíhlou holku s chováním dámy. Sice jsem se stal jejím hlavním tanečníkem, ale to bylo vše a až po mnoha létech mi došlo, že můj výběr byl beznadějný od samého počátku. To většina kamarádů byla úspěšnější a chodili randit na Šeptouchov, což je krásný kopec na levém břehu Sázavy se skalní vyhlídkou na celé město. Z dvojic, které si vybavuji, to byla Eva Tvrdíková s Mirkem Neumanem, Venca Vincenc s Květou Pajerovou, Jarda Cech s Helenou Krutilovou nebo Karel Bělohlávek s Hankou Trtíkovou. O Kráťovi nemůžu nic tvrdit s jistotou, ten miloval Líbu Pechovou, ale nějaké zádrhele tam byly.

   Významnými událostmi v tanečních byla prodloužená a závěrečný věneček, na Moravě se tomu říká půlkolona a kolona. To přijely matky, někomu i babičky, zasedly na galerii a všechno spolu důkladně probraly a pokochaly se trdlováním svých potomků. K tomu hrála skupina pana Píny a my předváděli, jak jsme v tanečních společensky vyspěli. Maminka se tam potkala s maminkou Evy Tvrdíkové, se kterou se znaly od dětství, s paní Valchářovou původem ze mlýna v Kožlí, paní Vincencovou i s Kráťovou maminkou, se kterými si ohromně rozuměla. Paní Kratochvílová byla původem Francouzka, kterou si Kráťův otec našel za svého pobytu před válkou ve Francii, kde zastupoval světelské sklárny. Kráťa měl ve Francii široké příbuzenstvo, hlavně na jihu v Perpignanu a dokonce se mu podařilo během studia na gymplu tam vyjet. Přivezl mimo jiné pro kamarády americké a francouzské cigarety (při přechodu hranic musela být krabička načatá, aby nemusel platit clo). Vyprávěl pak o spoustě zážitků, o cestě do příhraničního španělského města Andomu , kam neměl povolení od našich úřadů, ale místní tam běžně jezdili nakupovat, o každodenních karikaturách De Gaula (tehdejší francouzský prezident) v novinách. A řekl nám spoustu dalších informací, které byly pro nás za komunistickými dráty nepředstavitelné. Profesor Březina, kterému přivezl z Francie nějakou literaturu, se ho žertem vyptával i na to, zda domluvil u de Gaula vojenský zásah do Československa. Já Kráťovi lehce záviděl bundu, kterou si z Francie dovezl. Ta měla zip, který šel zapínat a rozepínat na obou koncích. Mně to připadalo ohromně praktické a také machrovské.

   Z tanečních mám trvalý poznatek, že s někým tancovat je ohromné potěšení. Dosud si pamatuji, že mezi takto oblíbené mé tanečnice patřily Milada (ale té bych v té době prominul i horší taneční výkony), Eva Tvrdíková, Líba Pechová, Jindra Brzoňová, Květa Pajerová, Helena Krutilová, Jana Kandová a Jarka Cihlářová.

   Na závěrečnou mistr Bača s námi nacvičil předtančení, kombinaci blues, mamba a polky. Do sálu se ale vešlo jen osm párů, a tak přísně vybíral. Sítem jsme s Kráťou k naší lítosti neprošli, s našimi obdivovanými partnerkami tancovali Jarda Cech a Venca Vincenc. Náplastí pro nás bylo, že o rok později na našem maturitním plesu se do sálu sokolovny vešlo 16 párů a my jsme se k oblíbeným kočkám dostali. Mne navíc s pár dalšími vysokým kluky z desítky angažovali starší spolužáci z jedenáctky, protože jim chyběli kluci na předtančení polonézy na jejich maturitním plese. S touto polonézou jsme dokonce pak vystoupili za řízek i na nějakém plese ve Zruči. Já měl tehdy na Jardu Cecha pěknou pifku, že mi vyfoukl potěšení tancovat přetančení s Miladou, a tak o tělocviku jsem ho vyzval na box (v tělocvičně byly několik párů boxerských rukavic). Přestože byl větší a silnější (házel diskem a oštěpem), tak vztek mi pomáhal prohánět ho po tělocvičně a bušit do něho prudce.

   Rok 1959 byl v mnohém pamětihodný. Začal vycházet Mladý svět, což byl časopis, který se od všech ostatních lišil tím, že psal o věcech, které nás zajímaly. Tam jsme se dočetli, že Suchý a Šlitr založili divadlo Semafor, které nás také ohromně zajímalo. Do té doby se v radiu hrálo od Suchého jen Blues pro tebe, nazpívané Josefem Zímou. A také v Praze bylo hokejové mistrovství světa. Tehdy z Kanady na mistrovství světa jezdil za odměnu vítěz kanadské amatérské ligy. Tehdy přijel tým Trail Smoke Eaters složený z tvrdých řízků. Mezi těmi vynikal tvrdý muž obránce Dewsbury. Kanaďané byli skoro všichni sestříháni na kratičkého ježka. Kanada hrála celý turnaj suverénně, ale v posledním zápase s námi prohrála 5:3. Tím jsme získali bronzové medaile, ale obdiv ke Kanaďanům nám zůstal. Všichni jsme chtěli mít sestřih jako Dewsbury. Jedno odpoledne donesl na břeh řeky u stadionu, kam jsme se chodili koupat, Mirek Neuman nůžky a hřeben a všechny nás sestřihl na tloušťku hřebenu. Jestli jsme vypadali jako Dewsbury si nejsem jist, ale když jsem navečer dorazil domů, tak se maminka zděsila. 18Spráskla ruce a začala naříkat, že snad budu muset chodit pořád v kulichu. Tatínka malichernosti nevzrušovaly, a tak jenom řekl: „Toničko, nerozčiluj se, aspoň mu to nebude padat do očí“.

   Rok 1959 byl poslední, kdy jsme doma sklízeli obilí, pak státní statek všechno zhabal a hospodářství doma skončilo. Bylo to i poslední chystání mlátičky ve stodole. To byla docela zdlouhavá činnost, protože mlátička musela být postavena dokonale vodorovně, aby mohla správně fungovat. Mně to připadalo zbytečné, chtěl jsem co nejdřív vypadnout a jít se v úmorném vedru do řeky vykoupat. Pak tatínek ještě zavelel, ať skočím nahoru dotáhnout zuby v bubnu a protilehlé litinové desce. Ta se musela zvednout a přivázat ke trámu, aby člověku nespadla na ruce. Tatínek mi ještě připomněl, jak dopadl sedlák Kořínek z Lazišť, který si desku nezajistil, ta mu spadla na ruku a přišel o dva nebo tři prsty. Ale já ve svých „moudrých“ šestnácti létech jsem neměl pochopení pro zdržování se nějakou zbytečnou činností, a tak jsem jen odsekl, že mně je to jedno. To jsem neměl říkat. Tatínek v ruce zrovna držel koště, tak hbitě vyskočil za mnou nahoru a dal mi co proto. Byl to vlastně jediný pořádný výprask, který jsem od něho dostal a byl opravdu zasloužený. Brácha dostal také pořádně jen jednou v o trochu mladším věku. Ten dokonce pak musel na ošetření k doktorovi, mně stačilo jen ošetření domácí.

   Další pravidelnou akcí na gymplu byl pro devítku a desítku výlet na „branný tábor“ na Rohuli pod Melechovem. To bylo vždy v maturitním týdnu, abychom maturantům ve škole nepřekáželi. Pravidelně býval vedoucím zájezdu Hejl, protože z chemie moc lidí nematurovalo, takže to šlo zvládnout během prvního půl dne a on mohl školu opustit. Dalšími kantoři tam bývali tělocvikáři. Průběh byl následující: Autobusem se jelo do Rejčkova, tam se v hospodě koupil sud piva, ať je branný program i večer a skupina z nás kluků měla na starost dopravit ho ty asi tři kilometry na Rohuli. Už si nejsem jistý, jestli jsme sud valili nebo si půjčili dvoukolák. Na Rohuli se dal sud do studeného sklepa. U narážení piva byl klíčový borec Tonda Pacák, jeho otec byl vedoucím v hospodě a Tonda tam o prázdninách chodil na brigádu. Tak pivo narazil úspěšněji než Hanzlík ve Slavnostech sněženek. Ubytováni jsme byli v takových dřevěných chatkách, které ale byly spíše podobné stanům, navíc u nich chyběl přední díl, takže v noci bylo v té výšce 700 metrů nad mořem zima, kterou si pamatuji dodnes. Holky myslím spali v budově tábora. Přes den jsme hráli fotbal nebo se koupali v místním rybníčku. Voda v něm bývala studená, ale to nevadilo, museli jsme se před holkami předvést, jak umíme skákat ze stavidla do vody. Možná jsme i házeli granátem nebo stříleli lukem či dělali podobné branné disciplíny. Také jsme chodili na Melechov na rozhlednu, ať si prohlédneme tento krásný kus naší vlasti. O večerech se pak vypilo pivo z ešusů, posedělo u táboráku a brannost tím končila.

   V rámci branné zdatnosti jsme i na kolech vyjeli do Pelhřimova se podívat na průjezd cyklistů při Závodě míru, což byla tehdy populární sportovní událost. Z Ledče je to do Pelhřimova přes dvacet kilometrů. Navíc Eda, který nás vedl, vymyslel, že takový výlet musíme pořádně využít a cestou se stavit na exkurzi v papírně v Červené Řečici. Tak nám cesta s touto oklikou trvala pěkně dlouho a k Pelhřimovu jsme dojeli pozdě. Z dálky jsme zahlédli jen doprovodnou kolonu jedoucí za posledním závodníkem peletonu. Atrakcí byly samozřejmě školní výlety, ty ideově připravoval Eda a většinou dosáhl toho, že důrazem na husitství mu ředitel povolil tři dny místo dvou. Tak jsme projeli jižní Čechy (Tábor, Kozí Hrádek, Husinec atd.) i západní Čechy s Krakovcem, Kozlem, Přimdou, Horšovským Týnem, vodním hamrem a lázeňským trojúhelníkem.

   Také jsme v rámci českého jazyka měli dvoudenní výlet do pražských divadel. Vzpomínám na Bílou nemoc s Františkem Smolíkem v Národním divadle. Já měl Karla Čapka velmi rád od mládí a měl ho hodně načteného. Bílá nemoc spolu s kulisou Národního divadla a hereckými výkony se mi zapsala silně do paměti. Další večer jsme byli na nějaké hře snad v Komorním divadle, ale po těch šedesáti létech už mi to vypadlo z paměti a deník jsem si nikdy nepsal.

   V jedenáctce se mi splnil dávný sen být registrovaný sportovec a účastnit se oficiálních sportovních utkání. S Pavlem Jelínkem jsme se přihlásili do hokejového dorostu Jiskry Zruč a vzali nás. Tak jsme vyfasovali výzbroj a začali chodit na tréninky. Ve Zruči bylo kluziště v zimě na tenisových kurtech a trénovat a hrát se mohlo, jen když pořádně mrzlo a šel nastříkat led. Tak před přírodní sezonou jsme párkrát jeli do Havlíčkova Brodu na nejbližší zimní stadion. Jezdilo se autobusem továrny Sázavan, dorost i chlapi společně. Tam začaly i zápasy s chlapským áčkem na konci každého tréninku. Byly to líté boje, ve kterých jsme se snažili proti silnějším neprohrát moc, a většinou se nám to dařilo. Havlíčkův Brod byl v té době lokální hokejová velmoc. Jednou přijeli i na přátelák do Zruče a byla to událost, na kterou byly narvané ochozy kluziště. Hrál tam Václav Chytráček, který měl jen jedno oko, protože o druhé přišel při hokeji, tak hrál s plexisklovým krytem obličeje a vypadal jako fantom. Proti zručským chlapům byl na bruslích tak rychlý, že si s nimi mohl hrát jak kočka s myší. Měl za sebou ligové zápasy za pražský ATK. V tu dobu už tam hrál i osmnáctiletý Jarda Holík. Broďáci tenkrát vyhráli 17:2.

   My dorostenci hráli v sezoně pár soutěžních zápasů s dorostenci z okolí. Hrát se samozřejmě mohlo, jen když neuplaval led, tak těch zápasů moc nebylo. Pamatuji se, že jednou jsme hráli se Světlou, kde hráli spolužáci z gymplu Jarda Jenčík, Kráťa, Olaf Hanel a možná i někdo další. Zažili jsme i velkou porážku v Pelhřimově, kde většina kluků byla o rok dva starší než my šestnáctiletí. Myslím, že jsme pukli asi 12:3. Také se nám podařilo těsně zvítězit v Ledči, na což jsme byli pyšní.

   Ve škole mi docela šel basket a ohromně mě bavil. Ten rok začal na gymplu učit Václav Viktora, bývalý student ledečského gymplu a později významný brněnský matematik. Byl to také basketbalista a inicioval založení basketbalového oddílu Spartaku Ledeč. Do soutěží se přihlásili jednak chlapi, jednak dorostenci. My dorostenci jsme byli všichni z gymplu, ze dvou posledních ročníků, ale převážně z našeho, nám už bylo aspoň těch šestnáct let a v dorosteneckém věku každý rok znamená obrovský rozdíl ve výkonnosti. Z našeho ročníku si pamatuji, že jsme hráli Olaf Hanel, Venca Vincenc a já, pak Petr Průša a Pepík Brzoň, na ostatní si už teď nevzpomínám. Tréninky pod Viktorovým vedením byli na skoro normálním hřišti v Sokolovně. To skoro normální užívám proto, že do hřiště zasahovala kamna, kterými se v zimě sokolovna vytápěla. To byla někdy pro soupeře nevýhoda, nebyli zvyklí hrát kolem kamen. Já najednou měl dva sporty, časově dosti těžko slučitelné, ale z obou jsem byl nadšen. V basketu jsme moc vítězných utkání nezažili, byli jsme začátečnici, ale to nám náladu nevzalo a o to víc jsme z těch občasných vítězství radovali. Já jsem těžce prožíval, když před prvním zápasem jsem si na tréninku udělal těžký výron v kotníku, takže jsem musel asi dva týdny ležet a o první zápas v Havl. Brodě jsem přišel.

   S Václavem Viktorou je spojena i další význačná příhoda z jedenáctky. On suploval za našeho matikáře Brabce, který byl na vojenském cvičení. My v těch šestnácti létech jsme byli přesvědčeni, že jsme nejchytřejší a nejmoudřejší na světě a že to musíme dát patřičně najevo. Viktora učil docela dobře a zajímavě, ale my to moc neoceňovali a chtěli jsme mu dát ukázat, že největší machři jsme my. Jednou vyhlásil, že další hodinu matiky budeme psát test. My jsme se ve třídě předem domluvili, 20že to odmítneme, protože látka nebyla dostatečně vysvětlena a že se test musí odložit. A také se domluvilo, že pokud s odkladem testu neuspějeme, tak celá třída bude stávkovat a test nebude psát. Jako studijní referent třídy jsem přednesl požadavek na nové vysvětlení a byl jsem odmítnut s tím, že příklady vybrané do testu jsou lehké a zmiňované obtížné partie se netýkají. Viktora nás vyzval, ať si podepíšeme papíry na test a začalo se. Test byl opravdu lehký a tak značná část třídy nedodržela slib stávkovat. Viktora sledoval, jak se zachovám já. Já jen občas provokativně píchnul z výšky perem do prázdného papíru a držel jsem slovo. Pak testy vybral a mě vyvolal k tabuli, abych vyřešil zadané příklady. Já asi za deset minut do přestávky stihnul vyřešit zadání pro obě varianty a tím byl odstartován můj průšvih. Bylo jasné, že jsme buřiči vzpírající se školnímu pořádku a že je třeba vynést trest. Na odpolední vyučování přišel Eda coby náš třídní, tvářil se tragicky a začal nám všem lát. Mně řekl, ať oznámím doma, že jsem vyloučen ze školy. To ve mně hrklo, s něčím takovým jsem vůbec nepočítal, ze školy jsem vyhozen být nechtěl, protože se mi tam líbilo. Ale věděl jsem z případu Honzy Konšela, že okamžité vyloučení možné je. Byl jsem se slzami v očích hodně skleslý. Nakonec to tak daleko nedošlo. Vzpoura proti školnímu řádu byla zřejmě menší hřích než názory rodičů. Nepamatuji se na trest, který jsem za to dostal. Možná stačila omluva, dokonce ani dvojku z chování jsem nedostal.

   V jedenáctce jsme měli i deskriptivní geometrii, kterou nás učil ředitel Hrdlička. Prý byl akademický malíř, ale moc charisma v něm nebylo. Byl to slizký člověk, který věrně sloužil komunistům, jinak by nemohl dělat ředitele. Já jsem s ním nějaké zvláštní potíže ve výuce neměl, měl jsem dobrou prostorovou představivost a všechny ty průměty a průniky jsem jasně viděl. V den, kdy byla deskriptiva, často moje přestávky ve vyučování se změnily v tvrdou práci, protože jsem musel stihnout domácí úkoly Miladě, Kráťovi a občas i několika dalším spolužákům. Miladě, které seděla přede mnou, jsem tak vracel, že mi napovídala při písemkách z němčiny. Mnozí ale s Hrdličkou potíže měli, zvláště vysazený byl na lidi s kádrovým škraloupem. Miladě třeba dal na vysvědčení záměrně vyrobenou čtyřku z deskriptivy, ačkoliv vždycky měla vyznamenání. Hrdličkovou zásluhou měla někdy v pololetí kuriosní vysvědčení: jedničky, asi dvě dvojky a čtyřka z deskriptivy. Kráťu dohnal až k opravné zkoušce ve svatém týdnu.

   Fyziku v jedenáctce po odejitém Krůtovi převzal zástupce ředitele RNDr. Bacík. Byl to svérázný starší pán. Nevím, jak moc se musel zaprodat komunistům, aby mohl být zástupcem ředitele, ale při výuce si udržoval eleganci. Říkali jsme mu „pane doktore“, zatímco ostatním soudruhu profesore. Měl prokouknuté všechny študácké triky, takže neuznával omluvy a výmluvy jako výpadek elektřiny nebo otrava rodiny zkaženým jídlem. Jen Jana Kandová ho zničila svou omluvou: „Pane doktore, já se nemohla připravit na dnešní hodinu, protože se mi strašně chtělo spát“. Bacíka to odrovnalo, okamžitě to uznal, možná i díky Janině dokonalému přednesu křehké naivky. Jednou se ho pokusil odrovnat i Kráťa. Byl vyvolán k tabuli, dostal otázku „Elektřina“ a zvučným hlasem zarecitoval: „Mrskáme-li ebonitovou tyč liščím ohonem, můžeme pozorovati jev, jenž sluje elektrický“. Nepamatuji si, jak s tím u Bacíka uspěl, my ve třídě jsme to ohromně ocenili.

   Další skvělou příležitostí byla pramice v restauraci Koželužna na pravém břehu Sázavy naproti stadionu, V té době se tam stal vedoucím pan Pecha, otec Líby. Měli jsme to u něj dobré, klidně nám nalil pivo nebo dovolil, abychom si půjčili pramici. Na tu se vešlo asi pět lidí. My kluci se samozřejmě museli před holkami předvádět a každý si vybral své pole, o kterém si myslel, že udělá největší dojem. Já si vybral vesla, Kráťa roli gondoliéra, stál na přídi, zpíval „O sole mio“ a podobné tklivé písničky. 21Mezitím já v potu tváře dřel u vesel až někam k Foglarově Sluneční zátoce. Kdo myslíte, že sklidil větší obdiv?

   Poslední ročník na gymplu je ročník příprav, nejdříve na maturitní ples a pak na maturu. Přípravy na ples jsme brali velice důkladně a chtěli jsme předvést něco, co způsobí v Ledči rozruch. V tom jsme měli i kliku, protože v té době pobývali v Ledči studenti UMPRUM na terénní praxi. Sice nám odlákali naše oblíbené spolužačky, které k umprumákům vzhlížely a chodily s nimi randit, ale byli to fajn kluci, kteří s chutí pomohli se šokující výzdobou sokolovny. Nakonec se vše vydařilo, hosté byli spokojeni s tehdy populární kapelou z Humpolce i s naším předtančením.

   V té době přišel do našich kin americký film Vojna a mír. Promítal se ve Zruči, tak jsem pozval Kráťu a Vencu Vincence, ať přijedou a u nás přespí. Tolstoj byl mezi maturitními otázkami a to byla jediná možnost, aby film před maturou stihli. Tak to byl pro nás zážitek, nejenom film, ale i jejich pobyt ve Zruči. Pak mi to oplatili tím, že mě pozvali do Světlé a odtamtud jsme jeli na Haškovu Lipnici. To byl řečeno současným slovníkem fesťák, na kterém vystupovali tehdejší hvězdy. Byl tam i Semafor s jejich hrou Člověk z půdy, v níž v roli básníka alternovali Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a František Filipovský. Ale nejsilnější zážitek přetrvávajícím dosud mám z Waldemara Matušky. Jeho To všechno vodnes čas a zvláště Granada se v amfiteátru pod hradem rozléhaly nádherně.

   Pak ale přišly méně veselé časy. Do přihlašování na vysoké školy rozhodujícím způsobem zasahovali komunisté, zejména okresní výbor KSČ. Bez jeho souhlasu nebyla přihláška na vysokou školu vůbec odeslána. A tak několik z nás mělo zaracha. Milada chtěla jít na jazyky na Filosofické fakultě, Jindra Brzoňová také na nějaký humanitní obor, Kráťa na DAMU, já na VŠCHT, možná to postihlo i někoho dalšího. Maminka se dokonce objednala k řediteli a ptala se ho na důvody, proč mou přihlášku na VŠChT ani nepošlou. Rozumné odpovědi se nedočkala, ředitel prý cosi blekotal o postojích rodičů ke kolektivizaci venkova, jejich chození do evangelického kostela a nutnosti komunistů si hlídat, kdo co může a nemůže. Přitom jeden spolužák mohl jít na práva se čtyřkou z češtiny. Brali jsme to jako nespravedlnost a těžko se s tím vyrovnávali. Utvořili jsme skupinu zhrzených a odpoledne jsme občas vyráželi nad Židovský hřbitov pít víno a nadávat na osud. Kupovali jsme víno Dimjat, sedmička za 11 Kč, na to jsme se dokázali složit z malých kapesných, která jsme měli. Často se k nám přidávali i ti nezhrzení, a tak se ze setkávání nad Židovským hřbitovem stalo jakési nostalgické loučení s gymplem, který nás všechny tolik ovlivnil. Občas to někdo s nostalgií přehnal a měl sklony se při návratu potácet, ale to jsme my moudří (nebo alkohol snášející, např. Venca Vincenc, Kráťa, Venca Kudrna, já) dokázali úspěšně zakrýt a bezpečně postižené dopravit domů.

   Maturita proběhla úspěšně myslím pro úplně všechny uchazeče. My, co jsme maturovali z chemie, jsme šli na řadu hned v pondělí první den dopoledne, tak jsme to měli nejdříve za sebou. Měl jsem i docela kliku na otázku z češtiny, vytáhl jsem mého oblíbeného Havlíčka, a tak jsem docela exceloval. I ostatní předměty jsem zvládnul, takže jsem skončil s dvojkou z ruštiny, moderní mluvou řečeno z maturity za pět. S Lojzou Novotným (také vyznamenání podle očekávání) jsme po zkoušce vyrazili do restaurace Stadion (před maturou jsme se jí vyhýbali, byla příliš blízko školy a hrozila návštěva kantorů) a dali si zasloužené pivo a možná i něco k jídlu, ať náš úspěch oslavíme. Odpoledne jsme měli oficiální vyhlašování výsledků a tam jsme dorazili lehce opivněni, ale i to jsme úspěšně zvládli a mohli se jet pochlubit domů. Další dny jsme chodili fandit spolužákům a pak se chystat na maturitní večírek, který jsme pořádali na Koželužně. Na ten mám vzpomínky dost mlhavé, jednak je to dávno, jednak se několik z nás dost opilo, a tak mám trochu okna. Ale poučné do života to bylo.

   Po maturitě jsme se rozprchli do světa, někdo studovat, někdo ne. Já šel do učebního poměru do tehdejších Stalinových závodů na obor lučebník syntetických paliv, Kráťa také do učebního poměru, pro změnu na potrubáře do Brna, Milada s Jindrou kamsi do Prahy. S Jindrou jsme si asi dva roky občas psali, s Kráťou také, aby se nám těžká učňovská léta lépe snášela. Trpěli jsme jakousi nostalgií po gymplu, a tak třídní srazy začala Eva Tvrdíková svolávat už po roce a třech letech. Nakonec na stáří jsme se začali scházet každý rok. Pilně jsem tam dojížděl i z Ostravy, kam mě osud později zavál, dokud to šlo. Teď jsem na invalidním vozíku, takže řídit 300 km do Ledče už nezvládnu a Ledeč není úplně bezbariérová, ale o to víc na gympl vzpomínám. Jsem té škole i partě spolužáků za mnohé vděčný.