zvukový záznam z panelové diskuze - ve formátu mp3,

vyzkoušel jsem tento postup:
1) v nové záložce si pustím záznam a zastavím ho na čase, kde má pokračovat
2) v původní si otevřu tento soubor, do kterého budu přepisovat
3) pustím si úsek, který si stačím zapamatovat a zastavím
4) přepnu se do editace a zapíšu - na pravopis nekoukám
5) přepnu na záznam a pustím pokračování - - - atd atd

velice doporučuji, abys po nějaké ne moc dlouhé době to co je napsáno uložil a článek pak otevřel znovu - aby se nějakou chybou nestalo, že o práci přijdeš ...

přepisovat by se to mělo až od dále uvedeného času, vždycky když mluví někdo jiný, tak by se na samostatný řádek ten čas měl napsat, aby se na to dalo najet ...

přepis:

(6:25)
... poprosil bych každého jak tady sedíme aby řekli, čím se vlastně tehdy zabývali - abych se uvedl jako příklad, tak začnu já - byl jsem vedoucí programátor analytik v ingstavu Brno - měli jsme teslu dvoustovku 15 let, od roku 71 do roku 87 a těch 15 let měla průměrnou směnnost 2,8, takže byla plně vytížena, takže jsme museli dělat mnohá racionalizační opatření, abychom to všecko spočítali a proto jsem pak ty opatření jezdil přednášet a publikovat a tím jsem se dostal k tomu, že se okolo toho prezentuju ...

(7:29)
... jmenuji se Vladimír Kotland a byl jsem vybrán, částečně jsem to chtěl a částečně to vyšlo, na to školení do Francie a sice to školení ve Francii bylo tak rozhodnuto - v 68 roce, alespoň co víme my jako řadovější pracovníci, kde na tom šéfové pravcovali to teď nevím, byla stanovena skupina asi devatenácti lidí (bylo nás teda víc, ale někteří to potom vzdali), kteří byli vybraní na to školení.

V květnu 68 jsme měli na Kunětické hoře za prvé asi tři týdny školení francouzštiny. Byli jsme rozděleni na začátečníky a pokročilé. Já jsem naštěstí francouzsky už uměl, takže to pro mě bylo jednodužší. Pak jsme měli školení o výpočetní technice (které vedl pan ing. Rosa), ale to bylo takové trochu...  to co se u nás vědělo, toho nebylo zatím nijak moc, takže když se to potom porovnávalo, tak to nebylo nic zvláštního, ale zase na druhou stranu to bylo alespoň něco.

Všechno to probíhalo pěkně, až přišel 21. srpen 68. Vypadalo to, že bude konec, ale protože (co jsme se dozvěděli) to těm francouzům, nevím jestli celé, ale dost zaplatili, tak nakonec pan Utíkal prosadil, že jsme měli do konce roku 68 odjet do Francie. (František Utíkal ,jestli to někomu říká, byl tenkrát ředitelem Tesly. Byl to sice komunista, ale zase dobrý, že to nakonec prosadil) Což se nestalo a jeli jsme začátkem - teď mluvím o ,,hardwareářích", ,,softwareáři" to bude mluvit tady pan kolega Červenka - ledna do Francie, města Angers do firmy Build General Electric, a tam jsme měli školení.

Byli jsme rozdělení na lidi, kteří měli na starosti centrální jednotku a spolupráci s periferiema, a potom byli periferáři - ti byli čtyři (na periferie byl vždy jen jeden člověk) a nad nimi byl pan ing. Setínek, který je měl pod kontrolou.

To školení trvalo asi tak tři týdny. Bylo to dost teda náročné se přiznám, protože to bylo ve francouzštině. Ti co byli začátečníci, tak jim Tesla poslala nějakého pana Hlaváčka, překladatele, který uměl francousky, ale neznal tu počítačovou terminologii. Nás pár, co umělo francouzsky jsme měli školení v originále.

Potom (teď mluvím za sebe) jsme dělali na jejich platformě. Taky se tomu tak říkalo, my jsme to pojmenovali podle francouzů. Tam jsme se potom účastnili oživování počítačů pod franfouzským dohledem, v případě opravami nějakých závad, které se během výroby vyskytly.

Já za sebe mohu říct, že jsem začátkem května odjel zpět do česka a potom někdy v červnu začala výroba. Mezitím se vrátili i ostatní. Měli jsme tam asi tři měsíce francouzské techniky, kteří nám na platformě pomáhali, když jsme měli problémy. A musím říct, co jsem s nimi o tom mluvil, že oni sami řekli, jak jsou hrozně překvapení tím, jak to Tesla dobře zvládá. Prý měli obavu, že budou problémy, aby to nebyla ostuda pro BGE, že to nemají v pořádku a že to neumí předat. Opravdu to podle mě dopadlo velice dobře.

 (14:10)

Tak děkuji za slovo. Já se jmenuji Karel Červenka a budu se snažit být stručný.

Já jsem nastoupil do Tesly v roce 69. Začal jsem kurzem programování v APS a potom jsem nasoupil do oddělení základního softwareu. Tehdy se software dělal ve dvou skupinách, jedna byla pardubická skupina základního softwareu, tomu šéfoval ing. Borský - na slovo vzatý odborník jak přes analogovou, tak přes číslicovou techniku. Tak to byli Pardubice.

Skupina, která se zabývala kopilátory vyšších programovacích jazyků a aplikačních softwareů, byla v Praze. Na ni nemám žádné kontakty a nevím prakticky co dělali.

Ten základní software v Pardubicích byl rozdělen na několik částí. Základní takový byl monitor a supervizor. To byl vlastně základní operační systém toho počítače Tesla 200. Další část toho softwareu byl systém ovládání souborů, potom to byl překladač APS (tzn. assembler APS), potom sestavovací program loader, knihovník a nějaké testovací a ladicí programy. Tím jsme se zabývali v počtu asi tak kolem patnácti lidí v průměru. To jme vlastně rozvíjeli to, co nám dali francouzi. To jsme potom doplnili některé vlastní věci, jako byl třebas Proglip(?) - programový knihovník, který dokázal hodně práce a usnadňoval práci s děrnými štítky apod.

Ještě taková maličkost: software to byl tenkrát taková... nechci říct popelka... taková opomíjená záležitost. Hardware byl vidět, čili když se zákazníkovi prodával počítač, prodal se mu hardware a hardware zaplatil. Ale tenkrát neexistoval způsob, jak zaplatit software. Takže software byl takový přídavný balíček k počítači, který ten zákazník dostal, jenom aby ten počítač mohl používat.

Děkuji vám za pozornost - zatím.

(16:40)

Dobrý den, Já jsem Jiří Pšenička a mám pocit, že tady mezi těmi experty sedím špatně.

Já jsem totiž nastoupil do Tesly až v září roku 1973 na platformu a první akce, které jsem se tam zúčastnil, byla protestní schůze proti tomu, že vojenská junta pod generálem Pinochetem smetla legálního prezidenta Allendeho.

Pak mě poslali do kurzu. Základní skončil někdy před Vánocemi a pak jsem ještě tady s Karlem byl na pokračovacím kurzu na centrální jednotku. Takže jsem byl specialista na centrální jednotku a mohu se snad pochlubit jedině tím, že to jsem byl já, kdo naučil Teslu 200 zpívat.

(7:30)

Dobrý den a děkuji za slovo.

Mé jméno je Karel Čejka. Strávil jsem v Tesle víc jak 20 let. Nastoupil jsem v roce 68 na podzim do výpočetního střediska Tesly jako technik a to jenom díky tomu, že právě začal projekt Tesly 200 a nastal hromadný úprk personálu - odborně zdatných lidí, kteří všichni chtěli jet na školení do Francie a tím pádem ve výpočetním středisku chyběli technici.

Ze začátku jsem pracoval na Minsku do roku přibližně 1972 a potom se do našeho výpočetního střediska dostali dvě Tesly 200. Ty jsme měli na zámečku a to tak, že jedna byla v budově technického úseku ve třetím patře, a druhá přes ohromný dvůr na druhé straně. Takže jsme měli docela náhon se o to starat.

V roce 75 jsme se přestěhovali do adaptovaných prostorů na Kyjevskou a tam jsme měli dvě Tesly 200 na společném sále. Tady bych rád k tomu řekl, že náš šéf výpočetního střediska ing. Dumik (?) měl tak trochu megalomanské sklony a tudíž jsme vždy měli největší konfiguraci počítače v celém Československu. Čili třeba jsme měli dva počítače a oba měli feritovou paměť o velikosti 256 kB.

Tesly u nás sloužili jedna do roku 84 a druhá přibližně do roku 86. Potom až do roku 92, kdy jsem z Tesly odešel, jsme měli počítače EC 1045 a EC 1046.

Myslím, že už jsem zatím toho řekl dost, takže děkuji a předávám.

(20:00)

Děkuji za slovo, moje jméno je Luďek Kadlec a jsem vlastně účastníkem z počátku toho prvního školení, co se odehrávalo ve Francii.

Byl jsem školen na centrální jednotku. Bylo nás dvakrát po čtyřech Přesně tak, jak byl systém výroby ve Francii, tak jsme obsadili dvě směny po školení na platformě u firmy. To že byl to pro nás velký přínos poznávání nové technologie, nového způsobu práce atd., to je popsáno jistě v jiných materiálech. Já bych jenom potom chtěl říct, že po návratu jsem se zabýval oživováním centrální jednotky a oživováním celého systému.

Protože tady zatím nebyla řeč o diskovém podsystému, chtěl bych ještě připomenout tuto záležitost. V roce 73 jsem se zúčastnil školení v Belgii. Bylo to ze začátku školení teoretické a součastně potom navázalo školení výrobní, kde jsem se svými dvěma kolegy, kteří již nejsou mezi námi - kolega ing. Vašek a technolog pan Volavka, přímo ve výrobním závodě Liješ (?) se zúčastnil prvních výrobních kusů. Byl to řadič E 631 (u nás označovaný jako T).

Zase, jak jsem podotkl, byl to z hlediska technického velký přínos, neboť jsme poznali nové montážní technologie, nové postupy a myslím si, že i to, že vlastně tu myšlenku testování desek jsme přenesli z řadiče, kde jsme poznali nové metody testování desek, jsme pak přenesli i do výrobního závodu v Tesle v Pardubicích. Zde byli postaveny, nebo sestrojeny testery pro testování i desek na počítači, nebo jiných zařízeních.

Jenom abych dokreslil celou tu éru snahy rozšířit a vylepšovat ten počítač, tak jsem se ještě náhodou setkal na jednání v Praze (tuším, že to bylo na generálním ředitelství), kdy se uvažovalo o připojení tzv. pořizovacích strojů, což doufám, že se nepletu bylo to pořízení dat děrných štítků na pásku magnetickou. Zárověň se tam odehrávali nějaké úvahy o připojení k počítači Tesla 200. To berte jako poznámku, tento projekt se neuskutečnil, ale bylo to taky teda rozehráno s francouzskou firmou.

To je prozatím vše, děkuji za pozornost.

(23:17)

Já teď udělám malou vsuvku. Chce se někdo k tomuto tématu něco zeptat? Každý z pánů bude mít ještě slovo.

Pokud nejsou žádné dotazy, tak já bych vás tady upozornil na jednu věc. Nevím, zda to mám nechat kolovat. Máme tady výstavku.

Kromě toho, že tady Jarda donesl desky z Tesly 200, které se vyhazovaly (také kradly) v době, kdy se dělala záměna Tesly 200 za EC zde, v Tesle Brno. Jsou tedy odstřižené, protože konce konektorů byly zlacené, tak aby se zachránilo zlato, se odstřihávaly. Bylo to strašně složité a drahé, ale muselo se to dělat

Já bych tady předvedl, co máme nachystané na prohlížení, kde si to případně můžete vypůjčit. Já to tady rozložím. Řeknu o co jde. Především je zde originální tisk z roku 70, kdy se i ty obrázky na Tesle tiskly a je to seznam tehdy objednaných počítačů Tsla 200. Je jich tad několik desítek vč. parametrů.

Další tady máme fotky jednak vašeho šéfa techniků - kolega Borský. Jsou tady tabulky, jak o tom mluvil Karel Červenka (zjednodušené schéma základního softwareu), pak fotka Gamy, Tesly. Potom tu je to, o čem povídal Vladimír Kotland (to bude vše na internetu) a tady jsou technické nebo programátorské služby v noci - zajímavé fotky, které jsou z té doby.

Z našeho podniku Ingstav jsem tady připravil jednak fotky, jak to tam vypadalo. Můžete porovnat, jak to u nás vypadalo na začátku a po patnácti letech. Zde je velice důležitá věc z našeho podnikového časopisu, kdy v roce 81 dělalo ministerstvo stavebnictví soutěž a začalo hodnotit všechny počítače podle výkonnosti, směnnosti atd. My jsme se umístili bezkonkurenčně na 1. místě (s Teslou 200). Zde se potvrdilo, že Tesla byla v té době nejefektivnější počítač na zpracování dat.

Další tu jsou dokumenty; první je z roku 70 a dělal všechny naše tisky výpočetního střediska. Protože Tesla neměla disky, měla pásky, tudíž bylo je potřeba dostat ven. Navíc tiskárna je poruchová záležitost, když se vám přetrhne papír, takže jsme psali sestavy na pásku a potom se tiskly zvlášť jedním programem a to je on. To je první verze, potom se to samozřejmě předělávalo. Mělo to tu výhodu, že pak, když pánové technici a systemáci dodělali multirežim na Teslu, tak jsme všechny tisky mohli hodit do druhého režimu. Když se pak šlo na mikrofishe, tak jsme mohli dávat všechny sestavy na mikrofishe. Takové podníkové středisko spotřebovalo 16 tun papítu za rok. Takže to bylo dosti divoké. A když jsme přecházeli na EC, tak jsme zase mohli vzít všechny sestavy a tisknout je už na EC a Teslu odlehčit.

A pak je tady taková zajímavůstka, že jsem někdy v roce 73, právě proto, že to bylo magnetopáskové a překlad cobolu trval půl hodiny (nebo taky třičtvrtě), tak jsem udělal takový emulátor na jednoduché výběry a takové kombinace cobolu a absu.

Tady jsou pak parametry Tesly, pokud si to bude chtít někdo zopakovat, jsou tu prospekty všech hlavních zařízení.

Tady bych se zeptal pánů techniků i programátorů. Tesla totiž měla jednu obrovskou zajímavost proti všem tehdejším počítačům. Oni všichni měli diody anebo okénka, aby se mohl programátor nebo technik podívat do paměti. To bylo na sále. Samozřejmě nemluvím o technickým panelu. Ten Tesla neměla. Tesla měla obyčejný IBM stroj, mimochodem s takovouto kolovou hlavou, jestli si to pamatujete. A v podstatě neměla nic. Pro mě z toho vyplívá jedna věc; ti francouzští technici a programátoři si byli jistí, že to nebude tak moc poruchové, aby se do toho muselo koukat po bitech a po baitech. Pokud pánové ví něco lepšího, tak to pak řekněte v diskusi, ale můj názor je ten, že si řekli, že to mají šikovné a praktické, funguje to, tak není potřeba lozit do paměti. Ne že bychom nikdy nehledali v paměti, běžně jsme hledali v paměti, ale to bylo jednou za čtrnáct dní – za měsíc. Když se něco sesypalo, tak se udělal dump a tam jsme to našli. Pak mě můžete opravit, já vám dám slovo.

Poslední jsou fotky ze setkání v Pardubicích a tady jsou ještě tři materiály, které jsem v těch Pardubicích dostal. To bylo pro techniky. Tohle je knížka, kterou jsem dělal pro dům techniky v Pardubicích jako editor cobol, ale to už je z roku 81. To dělal ing. Machačka asi sedm ročníků seminářů cobolu.

A tohle je hodně zajímavá publikace – všeobecný popis. Vyšla v roce 70 a zajímavé je na tom to, že to vyšlo v nákladu 2 500 výtisků tzn., že o to byl tehdy veliký zájem.

Takže to bylo mé první kolo a co tady máme dál? To je takový základní dokument k počítači Tesla 200, takzvané generality. Je to technický popis a to vám věnuji, jsme rád, když to někomu poslouží.

Tak tímto jsem to představil. Můžete si to brát nebo nechat kolovat a teď prosím, co jsem řekl, můžete odpovídat, můžete se ptát pánů kolegů.

(32:52)

Jako k tomu jen, že k tomu byl psací stroj, který psal. Ale když jste potřeboval zjistit, co je obsah jaké paměti, tak se pak otevřeli dveře pilu 1 a tam byl dlouhý panel se spoustou diod (to nebyli ještě možná led diody, to byly ještě elektronky, co tam svítily) a spousta přepínačů. Tam jste se mohli podívat do paměti, vyčíst obsah atd. I mikroprogramy se na tom kontrolovaly. Takže to bylo tam, ale spíš pro techniky, ne pro programátory.

(33:30)

Já na to zdovolením navážu.

Z programátorského hlediska bylo běžné při ladění programů, že když program skončil, ať chybou, nebo bez chyby (často teda skončil s chybou), jsme dělali tzv. výpis postmortem. Tzn. že jsme si vypsali operační paměť, kde byl takový jeden důležitý řádek. Zde jsme mohli vyčíst, na které absolutní adrese začínal, na které končil, jestli skončil s chybou, nebo normálně, a nad tím jsme dumali a hledali chybu.

Ještě k tomu programování. Programování byla celkem dobrodružná činnost. Když vezmete, že kapacita paměti byla od nejnižších konfigurací 16 kB do 128 kB, nebo až do 256 kB, jak taky říkal Karel Čejka. Čili z dnešního hlediska je to nic, to mnohonásobně předčí každý telefon. Ale žádný telefon toho neumí tolik, jako Tesla 200. Teď při tom programování byl počítač dost pomalý. Dělal tak kolem 20 000 operací za sekundu. Zase směšné proti dnešním rychlostem. A když jsme programovali, tak jsme se k počítači moc často nedostali. Čili programátor, když se dostal dvě hodiny týdně k počítači, kde si mohl ladit, většinou to bylo v nočních směnách, tak mohl být spokojený. Jinak jsme celý týden seděli nad papírama, rozebírali výpis z paměti a psali instrukce v APS.

Ještě jednu maličkost bych chtěl říct k tomu výkonu počítače. Teď se to zdá strašně směšné třebas ta kapacita apod., ale známe všichni Moorův zákon. Ten říká, že každých 18 měsíců se zvýší počet tranzistorů v integrovaném obvodě. Teď už se říká každé dva roky. I když Tesla ještě neměla integrované obvody, nebo až později, tak stejně se to dá aplikovat na jiné části výkonu. Třeba na operační paměť, na rychlost apod. A když si uděláme takový jednoduchý výpočet: Tesla slaví 50 let, čili když to rozdělíme na dvouleté období, tak je to 25 dvouletých období. A tahdejší výkon se vlastně zvětšil dvakrát dvě na 25 - to je asi 33 000 000. Tak teď si zpočítejte jestliže byla operační paměť 128 kB, tak krát 33 000 000 a kolik to odpovídá operační paměti v dnešních poměrech. Jistě, že byla operační rychlost asi 20 000 operací za sekundu, jaké rychlosti to odpovídá u dnešních počítačů. Čili vlastně Tesla vůbec nezaostávala a nebyla pozadu.

(36:40)

Já ještě k těm panelům.

Kromě tý centrální jednotky, tak samozřejmě nejaké ovládací a technické panely byli i u těch řadičů periferií. Takže u řadičů magnetických pásek, u řadiče disků, u tiskárny i51 apod. Z těch panelů mohl technik nekteré operace provádět; mohl vyčítat stavy různých registrů a důležitých obvodů a sloužilo to k testování a hledání závad.

Jinak bych řekl, že pro to testování byl speciální operační systém - byl to tzv. PŽT, čili technický operační systém, který měl část nějakou supervizorovskou, která po zavedení z magnetické pásky obsazovala přibližně 800 adres paměti a umožňoval multiprogramaci až sedmi testů najednou. Takže to bylo výhodné. Ale když se prováděla údržba nebo hledání nějakých závad a byl zaveden ten PŽT, tak byl zastaven provoz, čili v té době se nedalo počítat a byl to ztrátový čas. Proto třeba v našem výpočetním středisku jsme naprogramovali testy některých periferií, jako magnetických pásek, tiskárnen, potom diskových pamětí tak, aby mohli ty testy běžet v tom volném procesu pod normálním uživatelským systémem.

Takže bylo to to multiprogramování, čili tam bylo možné souběh třech úloh. V jedné úrovni běželi ty technické testy, což bylo výhodné, protože se dali testovat třeba magnetické pásky nebo disky, které se u toho systému vyskytovali ve větším počtu. Takže pokud byla závada na jedné pásce nebo disku, tak s tím zbytkem se dalo počítat a nebyla to nijaká vážná překážka v tom provozu.

Jinak ještě bych mohl říct o tom systému školení. Francouzi to měli opravdu propracované...

(39:25)

To jsem právě chtěl položit otázku. Ti, co jste měli zkušenosti s těmi francouzi nebo cizinci (např. Belgie). Zaprvé jak nás brali, jeslti se nějak vytahovali, nebo jestli nás brali rovnocenně a jak jste to viděli, jestli byli o hodně před námi, nebo ne.

Ony to jsou dvě věci, jedna věc je technologická, protože když mám součástky a mám vše a funguje to, tak to je jedna věc a ta druhá věc je to kowhow, co má člověk v hlavě. Jestli jsme vedle nich vypadali jako blbci anebo jestli jste jim dokázali konkurovat svým rozhledem, znalostma atd.

Takže i to můžeš říct stručně okolo toho školení. Prostě jak jsme si tehdy stáli, protože fakt je ten, že vlastně vy, co jste byli tehdy venku, jste měli možnost se rozkoukat. Co my ostatní jsme vůbec neměli potuchy, jak to tam chodí.

(40:30)

Já teda musím říct, že jsem na školení ve Francii nebyl. Já jsem absolvoval školení jako technik, který se staral o počítače.

Ale chtěl bych říct, že tím školením se zabývalo tzv. UVTT-Tesla - speciální organizace na spravedlnost (?) v Pardubicích v prvním patře budovy, kde byl zezačátku Minsk. Bylo to školicí středisko s Teslou 200, kde probíhaly cvičení a potom zkoušky účastníků kurzu.

Ty kurzy byly v podstatě dva. Základní kurz pro techniky, který trval 13 týdnů, kde základní literaturou byli ty generality, co jsem tady již předložil. Zajímavé na tom je, že ta osnova byla převzatá od těch francouzů. Každý pátek se v tom kurzu dělal test a na závěr byla praktická a teoretická zkouška.

Na to pak navazoval speciální nástavbový kurz v délce 20 týdnů a ten vrcholil tím, že každý absolvent, který chtěl uspět musel opravit nějakou simulovanou závadu na tom počítači ve školicím středisku.

(42:20)

Já bych se pokusil odpovět, jak se na nás tehdy v západních firmách dívali.

Co se týče školení ve Francii na Teslu 200, to probíhalo tak, že tam byli přítomni asi pět francouzů, kteří se školili s námi. A jak tady naznačelo, byl to systém celotýdenního školení a na závěr týdne test. Prostě ten test byl dobře, nebo špatně, vytkli se chyby jak nám, tak těm domácím. Myslím si, že tam jsem necítil žádné rozdíly, nebo že by se na nás dívali, jako že jsme zaostalí. Myslím si, že jsme se velmi rychle přizpůsobili, ale fakt je, že to byla docela dřina. Ten půlrok nebyl výlet do sladké Francie, ale prakticky celý týden, i na hotelích, jsme se učili, abychom byli úspěšní a abychom to zvládli, protože celé to bylo postaveno tak, že máme v Česku v Tesle vychovat své nástupce a pak jsme přecházeli zpět do technického úseku.

Co se týče Belgie, tak jenom krátce. To byl vývoj řadiče E 601 u firmy Memorex. Původně jsem absolvoval školení, kde bylo dost lidí i z VUT Praha. To bylo takové všeobecné školení. Potom, jak jsem již před tím říkal, jsme ve třech byli načerpat zkušenosti. Ten pan Volavka byl technolog; pan kolega se zabýval hlavně deskama a tak nějak jsme se s Vaškem samozřejmě zabývali celým řadičem těch diskových pamětí. Tam už to bylo trošku složitější, protože tam byly integrované obvody, které jsme buď neznali, nebo jsme je měli jen vyčtené z literatury. Takže tam nám chyběla ta rutina, že jmse nevěděli některé fuknce integrovaných obvodů.

Myslím si ale, že se k nám chovali taktně. Nedávali nám to znát a nakonec ten výsledek, že celé to zahájení výroby bylo koncipováno tak, že např. že ,,strašák" - deska VFO nebo oprava desek se bude odesílat zpět do firmy k opravám. Ani jedna tam nešla. Všechno jsme zvládli sami, všechno proběhlo v podstatě bez žádných velkých problémů. Pomoc jsme nepotřebovali. Byl tam akorát takový obchodní zádrhel v tom, že první kusy přicházeli se sestavou jednotek Memorex a velmi brzo se přešlo na bulharské jednotky. Jenom tak pro zajímavost a pro připomenutí docela dobře fungovali i jednotky ze Zbrojovky Brno - to byl pneumatický systém.

Jinak pro mne jako technika, technika toho servomotoru, ať už to byl magnet, nebo pneumatika, tak to bylo úžasné. To opravdu pracovalo, řekl bych, spolehlivě.

Teď mi promiňte jednu věc. Teď trošku odbočím, ale jenom krátce. Když už ta éra počítačů skončila, tak jsem měl na starosti spolupráci s francouzskou firmou Tomson, která zadávala do Tesly výrobu mechanických dílů pro televizní vysílače. Měli asi šest odběratelů a když už ten projekt asi po dvou-třech letech končil, tak se jim rozvázala pusa. Řekli, že vždycky výrobky z Tesly Pardubice vycházeli jako celek, po měření těch vysílačů, jako nejlepší. Ten francouzský partner mi říkal: ,,Vaši dělníci vědí, co dělají, kdežto u jiných firem to nevědí, co dělají. Proč to musí být přesné, proč musí být galvanická úprava tak předepsaná a dodržovaná, tak to se u vás velmi ctí."

Takže to je jenom tak na okraj, že ty západní firmy nebo ti partneři si cenili, a myslím, že dosud (doufám) cení, práci těchhle našich lidí, kteří vědí, co dělají a nedělali to jen mechenicky.

(48:25)

Já bych si dovolil říct tolik.

Já (ne jenom já) většinu píši na internet, takže tam se to dočtete. Já mám dojem, a proč se snažím všechno tady tohle prosazovat, že skutečně ten přínos té Tesly nebyl jenom v tom, že dolmuvila licenci, nebo něco, ale uvědomte si, že v té době, kdy se to tady sesypalo, vletěli sem rusáci a v té Tesle prostě vydrželi, skoro nikdo to nevzdal a šlo se do toho a dokázalo se, že to fungovalo a sloužilo to lidem. Tam totiž byla jedna věc, která tady do té doby vůbec nebyla. To psal ten Machačka, ještě někde taky to bylo, že dříve ,ještě s Minskama, to bylo plánovíní Ruska bylo stejné, jako u nás se dlouho nevědělo, kdo to dostane. Pokud se dělaly ty dílčí dovozy, tak tam řekli ano uvolníme x milionů na veletrh a kdo co urve atd. a přišla Tesla, řekla fajn. Vyrobíme sto počítačů za rok (nebo 50, já nevím kolik) to řekli pošlete objednávky a my je zajistíme. A ona to zajistila. Protože v těch článcích se to dá říct, ano Jirka Pšenička mě tady upozorňoval, že se potom něco opravovalo, když nebyly součástky atd. Ano mohlo něco skouznout, ale skutečně to bylo systematické a určitě s těma vazbama na ty zápaďáky, že se prostě tam mnoho věcí naučilo a já si myslím, že největší přínos tý Tesly byl v tom, že naučila Československo, jak má vypadat počítač, který se dá používat. Protože oni řekli ta VHJ, byla tady zmínka UVTT Tesla Pražáci oni měli aplikační software oni dělali ve velkém školení. Čili ta VHJ to zařídila kompletně včetně toho, nevím, jestli tady někdo u toho byl se začaly vyrábět klimatizace. Takže vlastně to byla služba jak má být v obchodu a myslím si, že to je největší přínos, protože fakt je, že kancl stroje to s CC nedokázali. To vím, protože jsme s tím měli potíže. Já jsem si tu nachystal ještě nějaké dotazy... Kdybyste něco řekli o tom, jak to vlastně bylo. Co bylo převzaté od francouzů a co se vyvíjelo u vás v Tesle navíc. To je např. k multiprogramování, výměně integrovaných obvodů atd.

- NEVÍM, JAK TO SFORMULOVAT

(51:43)

Já jsem hardwareář a nikoliv softwareář, softwareu jsem se věnoval potom na jiných věcích, ale tady ne. A tak vím, někdy v roce 71, nebo 72, že francouzi přestali vyrábět mechniku a nám nezbylo, než se poohlédnout po něčem jiném. Protože v té době štítky použivali hodně programátoři a takže ještě, ikdyž je to dneska vše pasé, ale tenkrát to bylo ještě potřeba, jsme se poohlédli a Aritma vyráběla snímač štítků. Sice trošku jiné, ale nakonec se nám to podařilo připojit, takže jsme tady museli vyvynout celý nový řadič. Támhle paní Popelková by věděla, ta to potom kabelovala, vím, že to bylo trošku jinačí.

Já jsem ten základ počítače vymýšlel sám a potom jsme to hotové se skupinou dalších techniků, třeba s panem ing. Vaškem, o kterém již mluvil Kadlec, postavili jeden prototip a připravili jsme to pro výrobu. Takže, pokud si pamatuji, v roce 73 se začal vyrábět tenhle řadič k snímači.

Ten ,,arytmácký" snímač měl několik problémů, které jsme museli vyřešit. Oni neměli ,,standby operate", takže oni ráno zapnuli snímač a ikdyž se sejmulo třeba deset štítků, tak motor běžel celou dobu a to zbytečně dělalo rámus, tak jsme to museli trošku poupravit. Ten motor byl bohužel zapínaný stýkačem, takže se všechno muselo odrušit. Všechny spoje, co šli na centrálu, museli projít filtrem, bylo potřeba to rušení srazit, ale zase aby se nesrazil náběh do logyckých jedniček a nul, aby se to prostě nezdržovalo. Takže to byl jeden z těch problémů, které tam byly.

Ještě bych k tomu chtěl dodat, co mě k tomu pomohlo. Já, když jsem chodil na výšku, tak nás doc. Svoboda dva semestry učil výpočetní techniku a měli jsme cvičení na počítači na ,,sapu". To snad nemusím říkat. To byl ,,relátkový" počítač, který bohužel neměl jiné technologické prvky, ve kterých to dělat. On byl postavený ani ne tak na počítání, jako spíše aby se ve školách mohl rozvíjet tenhle systém. Ten doc. Svoboda, on vždy říkal: ,,Musíte věc promyslet do detailu. Když něco navrhnete, tak musíte rozmýšlet, kam všude může ten program nebo ta práce zabloudit. Aby se to nezacyklilo a aby to nedopadlo špatně." Já, když jsem dělal tenhle návrh řadiče, jsem si kolikrát vzpomenul na toho doc. Svobodu, ikdyž to bylo úplně něco jiného. Ale dnes mu musím poděkovat, že mě navedl, jak se má k problému přistupovat. A to bylo opravdu geniální.

Takže tohle jsem k tomu chtěl dodat součastně s poklonou doc. Svobodovi, který potom migroval do Ameriky a bohužel zemřel v roce 80.

(56:37)

Děkuji.

Na našem portále jsou odkazy na doc. Svobodu. Vše je online k dispozici. Dokonce tam je i odkaz na jeho originální práci v angličtině a je tam i řada vzpomínek z Woomsu (?), dá se tam najít i celá jeho historie, jak to tady bylo.

Tak někdo asi ještě řekne něco k tomu, co se u nás vyvíjelo.

(57:03)

 Ještě něco málo k tomu softwareu.

Jak jsem říkal už na začátku, software jsme převzali od francouzů, my jsme ho jenom udržovali a rozšiřovali o další možnosti. Jedna z takových možností bylo třeba využití přemístitelných segmentů. Tzn. že operační paměť byla strašně malá. Pragram mohl být mnohdy delší, takže se do té operační paměti nevešel. Proto se vytvářeli tzv. přemístitelné segmenty, které musel programátor naprogramovat, musel určit, do kterého místa v paměti ten segment příjde, jak bude navazovat na ostatní části programu, ... Čili bylo to vemli pracné. Něco nad čím dnešní programátoři nemusejí přemýšlet, všechno zařídí operační systém.

Co se týče multiprogramování. Původní systém, který jsme převzali od francouzů byl monoprogramní - mohl chodit jen jeden program, ne víc. A bylo to omezené kapacitou paměti, čili ta největší paměť měla 128 kB a tam by se toho opravdu moc nevešlo. Až teprve, když se v Tesle podařilo rozšířit paměť na 256 kB a připojily se k počítači disky Memorex, které měli kapacitu 630 MB (z dnešního pohledu zase nic moc), tak se mohl vyvíjet multioperační systém.

To byl systém, který dokázal pracovat současně na třech programech, které se postupně natahovali do paměti, něco se na nich udělalo, uložili se, natáhl se druhý program. To mohlo být v roce 72, 73, ale to nevím přesně. Souvisí to s lístkami Memorex, ale to již tady kolegové vzpomínali.

Potom taková další věc, to už tady hoši zmínili, byla technická záležitost tady z těchnto mikroobvodů... minimoduly, ten převod na integrované obvody. Ikdyž ty integrované obvody byli u nás také ještě v plenkách, ale dotáhlo se to. A tady bych chtěl zmínit ing. Bohumila Siebra (?). Hoši si ho tady všichni pamatují, to byl takový, dle mého názoru, technický genius, který dokázal s tím počítačem dělat zázraky. Čili jednak se hodně podepsal na převodech na integrované obvody a když se potom rozvíjeli další věci, třeba řadič magnetopásových jednotek, který by byl připojitelný i na počítače IBM, čili EC jediný stojan systému (?), tak na tom se také hodně podepsal.

A k tomu ing. Siebrovi bych měl ještě jednu takovou malou poznámku. On měl takový svérázný způsob opravy počítačů. Ten, když hledal nějakou chybu na počítači (na Tesle 200), tak jeho takovým prvním nástrojem bylo kladivo, kterým klepal na desky a tím lokalizoval přesně, ve které desce je chyba a ve které ne. Byl jsem také svědkem toho, když oživoval počítač v Kroměříži, kde to tedy napřed vyzkoušel kladivem, tím lokalizoval nějaké desky, které by nemuseli být dobré a potom požádal nějaké techniky, aby mu do prádelního hrnce dali vařicí vodu, do toho nějaký saponát. Když voda vařila, tak on do toho naházel ty desky a která deska to vydržela, tak ta byla dobrá. tak na to jsem chtěl vzpomenout.

(1:01:33)

Já to můžu potvrdit, já jsem to s ing. Siebrem několikrát u zákazníka absolvoval a tím jsme to opravdu opravili.

To byli závady, že ta deska fungovala, ale za půl hodiny už byl problém a tímto způsobem se to tak vychytalo, že potom bylo vše naprosto perfektní.

Jinak vám ale ktomu ještě můžu říct jednu krátkou věc spojenou s počítači. Můj syn dělá také programátora a říkal, že když měli EC nebo Minsk, to byla za půl hodiny závada znova, to bylo hrozné. Já jsem si teprve potom uvědomil, když jsme viděli jiné počítače, jak to chodí. To bylo skoro nepoužitelné. My jsme třeba museli být do půlnoci na sále, abychom splnili to, co by se normálně stihlo do dvou-tří hodin.

(1:02:48)

Já mám zkušenost programátorskou, protože tys říkal do půnoci, my jsme kolikrát byli přes sobotu i přes neděli skrz. Samozřejmě nočních směn nebývale, protože než jsme si udělali provoz uzavřených dveří. Já jsem vytvořil jakousi pravidla metodiku, pak se to jezdili učit ze středisek z elé republiky, že jsme prostě zadávali, jak má řešit operátor incidenty. Čili my jsme dali zadání a on už si s tím poradil, co má vrátit, co má zkopírovat atd. Ale než jsme to dělali, tak jsme samozřejmě sloužili i po nocích a tam podobnou metodu nám někdo poradil, já jsem to sám si nikdy netroufl, ale když prostě něco začalo blbnout a technik na směně nebyl, tak se gumovým podpatkem dalo poklepat někde na nějakou skřín nebo desku a ono se to dalo do chodu. Pak nám technici řekli, že skutečně někdy nezapadl tam nějaký konektor nebo nebo tam bylo nějaké smítko nebo něco takového.

Takže kdo chce něco dodat k tomu vývoji?

(1:04:02)

Já bych chtěl jenom dodat, aby to nebudilo dojem, že se do desek bouchalo hned, jak se přišlo k počítači a tak se opravovalo.

Ten francouzský esej shok (?) to byl úkon na úplně poslední, když se centrální jednotka oživila, kdy úspěšně proběhli všechny testy, tak pak se mírným poklepem všechny ty desky prošly. Je možné, že někdy v nějakém rozpoložení, kdy se na něco nemohlo přijít, že pan Sieber začal tímhle, ale nebyl to ten první krok, že by se začal takhle opravovat počítač. Ale byla to oficiální poslední metoda při tom oživení, kdy se to zkusilo na poklep, zda ta deska přecejenom je dobře zasazená v tom konektoru, nebo zda se tam neobjevuje třeba nějaký studený spoj.

(1:05:11)

Já bych se zdovolením zeptal, protože vy jste tady na té oživovací platformě řada z vás dělali.

To byl přesně předepsaný technologický postup a to vám dali francouzi, nebo se to u nás doplňovalo, nebo jak to bylo? Protože to určitě není jednoduchá záležitost, jestli že se to učíte 20-30 týdnů.

(1:05:35)

Tak pokud mi paměť slouží, tak byla řada prvotních úkonů a postupovalo se tak, že se oživovaly jednotlivé rámy. Jedna z pamětí byl speciální rám, ale na to byli takové vnitřní zákl. testy.

Abych to neprodlužoval... Prostě chci říct, že ty metody jsme převzali od francouzů, ty byli stanovené. Jak postupovat, které testy za sebou následují. Bylo to chaotické. A skončilo to tím, že na úrovni nejvyšších testů jsme si byli jisti, že ty tři panely fungují. Pak se k tomu přidával ten první s tou operační pamětí, zase testy, a až potom se k tomu začali přidávat periferní jednotky.

Takže postup byl předepsán a byl respektován.

(1:06:52)

Já bych jenom kolegu doplnil v tom směru, že v podstatě, co se týče oživování (já jsem taky bývalý hardwareář), tak tam právě se docílilo toho, že první fáce, která právě začínala s oživováním výpočetního systému, byl tzv. Autonom. Ten Autonom v podstatě nejenom, co jsme dělali na centrálních jednotkách, ale ten se nějakým způsobem promítal i do periferních jednotek, které se oživovaly samostatně a potom to provedení se přecházelo na celkový systém do regrupace (?). To bylo také převzato podle TPP podmínek, které byli od francouzů. A když se potom přešlo do regrupace, tak už byla záruka, že autonomně každá část zařízení byla funkční nebo způsobilá provozu. A po zapojení do celkového profilu právě podle konfigurace, kterou si objednal zákazník, tak už se jelo v té sestavě, jaká byla na sálech u těch příslošných zákazníků, kteří si to objednali. Takže tam už to muselo chodit většinou dobře. Zjistili jsme samozřejmě, že docházelo k závadám také, ale ona to byla záležitost i proto, že jsme v technologii.

Ta technologie, která se převzala od francouzů byla neskutečně fantastická z toho důvodu, že se používalo ovíjených spojů, které v normální elektronice, která se používala před tím, tak byla zdrojem nahodilých závad. Tady se toto docela dost ve velikém rozsahu vyloučilo.

K ovíjeným spojům. Ty se prováděli speciální pistolí, to dělala tady paní kolegině Popelková v jiném středisku, kde provedli osazení samotného celého přístroje propojením kabelovým. Tedy na něm - na zařízení. A to se ovíjelo; čili tam bylo dáno: přesný tah pistole, přesné zajištění. A spojení bylo také zajištěno tím, že ten vodič nebyl připájený, ten byl ovinutý a musel se přesně na obdélníkový profil očka kontaktu, tak ten se tam musel přesně zaříznout. A když náhodou došlo k tomu, že třeba tam byla chyba v ovíjecí pistoli, nebo tak, tak ty spoje byli špatnější. I tak jsme byli ale schopni prostřednictvím i dokumentace dokonce detailně najít bod/místo, kde to je. Což byla dokumentace nejenom elektronická, ale i co se týkalo celého hardwareu a bylo to jedinečné zařízení, které se v podstatě používalo.

Takže v dnešní době, kdy se provádí oživování elektroniky, tak se programem jen vymění díl a nic se s tím nebaví. My jsme museli jít až na ten bod, kde byl problém. Na minimodulu nebo pak v integrované verzi, to bylo to samé. Ale nechalo se to najít.

Děkuji.

(1:10:27)

Čili tohle byla názorná ilustrace toho, co kdybychom to vyvíjeli doma, jak bylo kolem 60. let.

Opět na tom našem portále si to můžete najít. Je tam řada článků, konkrétně to jsou vizy okolo toho Minsku. Tam byl, tuším, Dráp (?) - nějaký šéf z nějakého centrálního orgánu, které o těch počítačích rozhodovali. Tehdy vznikl velký spor, jestli ty počítače budeme dovážet anebo vyrábět. Četl jsem, že byli představy o tom, že vše dokážeme vyrábět. VUMsáci (?) ledacos vymysleli, ale ve fabrikách to nešlo. Navíc byla veliká chyba, ikdyž tady byly pochváleny disky ze Zbrojovky, že jednu dobu měla gesci přes počítače Zbrojovka Brno, která byla zaměřena na traktory, tak k tomu vůbec neměli kladný přístup a výzkumák a další fabriky elektro byli v Praze, v Pardubicích atd. čili to byl opět takový skluz.

Můžete mě opravit nebo doplnit, řekl bych, že takováto věc byl veliký přínos toho, že byla zakoupena ta licence. Že jsme přišli za ty peníze, co to stálo, k hotovému. Oni řekli, jak se to dělá. Chápu to dobře?

(1:12:05)

Ano. Jedna věc je něco vymyslet a druhá věc je to udělat. A úplně jiná věc je to udělat ve více kusech nebo ve velké sérii.

Já jsem nastoupil do Tesly v roce 1970 a už jsem věděl o integrovaných obvodech. Teď když jsem, že se z integrovaných obvodů něco dělá, tak jsem to bral jako samozřejmost. To přeci musí fungovat. V Tesle Pardubice se přecházelo během výroby na naše součástky. Já jsem byl takové mladé a hodně horlivé ,,střevo" a vůbec jsem si neuměl představit, že náhradou součástek mohou nastat problémy. No a když se nahradily dovážené francouzské diody našemi diodami, tak nastal problém na platformě. Prostě to nešlo oživit.

První věc byla: technici na platformě si vymýšlejí, mají málo paněz. Tak byli zavoláni technici z technického úseku. Ti, co byli ve Francii. Šikovní chlapi, někteří z nich tady i sedí. No a pan Sieber, jehož jsméno tu již bylo vzpomenuto, údajně měl slíbenou takovou číslovou prémii, která byla velmi atraktivní pro něj a prohlásil tehdy:

Ráno všichni začínali na platformě autonomem, protože po tepelném šoku, kterým diody prošli, nefungovalo nic. A ti, kteří to dělali osm hodin denně několik měsíců před tím, nevyšli tedy z té rutiny, tak mnohdy předběhli ty hochy z technického úseku. A tady pan Sieber prohlásil: ,,Já se tady na to můzu vysrat, to se nedá oživit.“ No a teprve potom se začalo zjišťovat, proč to vlastně nefonguje. Teprve potom se zjistilo, že diody z Piešťan (říkali jsme jim Bakeliťáky) jsou zkutečně špatné. Byl pozván ředitel Utíkal, jeho jméno tu bylo vzpomenuto a chlapi z technického úseku mu předvedli bastel desku, která byla sestavena z integrovaného obvodu. Ne z těch minimodulů, ale z těch klasických MSI – ty nejzákladnější, a že to funguje. Utíkal, když si to nechal ukázat, tak přistoupil k té desce a vyškubl ji ze stroje, aby zjistil, jsetli ta deska tam je vůbec k něčemu. Tzn. Ti lidé, co rozhodovali, němeli vůbec jednoduchou situaci, protože byli zvyklí na různé podrazy a podfuky. V teoretickém rozboru se ukázalo, že při výrobě počítače, který je na integrovaných obvodech, je ta pracnost tak nízka, že by to mohlo zamáznout průšvih ten, že se přešlo na naše diody.

Dopadlo to nakonec tak, že těsně na konci výroby, kdy už EC bylo prohlášeno za jedině to pravé a Tesla do toho nepatřila, takže ta už jako kdyby neexistovala, tak bylo vyrobeno patnáct nebo šestnáct strojů pro PRŘVTMZVŽ (?) (hrozný název, samé písmena) a ty počítače byli samozřejmě prodány za cenu, která odpovídala tomu počítači. A protože pracnost byla daleko nižší, tak zaplatili celý ten průšvih s těmi diodami. A všichni brali prémie, nikokoho nezavřeli, ikdyž to vypadalo, že zavřou každého, kdo se jak na koho podíval, protože to byl doopravdy malér. To byli vyrobeny desítky počítačů, které z principu nemohli fungovat, protože měli mizernou součástkovou základnu. A to, že jsme se naučili vyrábět na Tesle 200 integrované obvody, já mám sám informace jen částečné, ale já měl představu, že se dá integráč a bude to fungovat, to byla ta představa toho školského pohledu.

Chlapi z technického úseku vzali změřené, funkční integráče, ohřáli je na teplotu pájecí vlny, ochladili je freonem (?) na přibližně -80 stupňů a pak je znovu změřili a ne výtěžnost, ale výmět byl kolem 80%.Takto změřené integrované obvody byli znovu v peci zahřáty na teplotu pájecí vlny, ochlazeny na -80 stupňů a znovu změřeny. Tam byla ta situace lepší. Výťěžnost se tam pohybovala kolem 40%, nebo 60%, já teď přesně nevím. Po třetím cyklu už vypadli jen procenta. A takto ošetřené integráče byly dané do desek a potom obstály a ty špatné integrované obvody byly poslány do Tesly Rožnov s tím, že nebyly pájené, ale že jsou vadné. Jestli jim při pivu řekli, co ty integráče prožily to já nevím, já u toho nebyl, ale fakt je, že v Tesle Rožnov vzali tyhle integrované obvody, odbrousili a zjistili, že všechny mají podél nožiček, prostě při pouzdření tam došla vlhkost. Změnili pouzdření a jejich integrované obvody po tomhle zásahu měli parametry texas instruments (?).

Je dobré tuhle věc uvést, protože se to běžně neříká, on to skoro nikdo neví a něco se naučit vyrábět není až tak jednoduché. A tady se podařila pěkná věc, že se podařilo nahradit francouzskou technologii TC3 integrovanými obvody, což pro běžného školáka nebo studenta je samozřejmost, ale ono to není samozřejmé.

(1:20:14)

 Děkuji. No protože jsem dělal prvních osm let v brněnské strojařině, tak vím, že technologie je hrozně důležitá. Aji potom na montáži, když jsme to, či ono museli zpravovat.

Vážení, pokud nejsou žádné další dotazy, tak zaprvé doufám, že jste všichni zaprezentovaní. Pokud ne, tak se doplňte. Já myslím, že bychom udělali pauzu na kafe - muzeum nás zve. Potom by kolega Pipota zájemce provedl s výkladem dole. Máme tam unikát - veliký APT3 a kompletní sál Minsku. Můžete zavzpomínat.

turbina oradea

turbina oradea

xxxxxxxxxxxxxxxxxx yyyyyyyyyyyy