autorka: Jana Čejková, článek je rozpracován .vums. - ČeV-14.6.2018

Práce programátora

   Programátor napsal na kus papíru program (později k tomuto účelu vznikly formuláře), složený z jednotlivých strojových operací. Jednotlivým operacím byla přidělena čísla ferritové paměti (ta byla očíslována od 0 do 999). Program směl být ukládán až od adresy 50 (do předchozích 49 ferritových adres se sám načetl vstupní program, který potom uměl načíst programátorův program).

   Pokud se ale jednalo o napsání složitějšího programu, bylo nutno nejdřív nakreslit blokové schéma, které nebylo tak detailní, a teprve potom se jednotlivé bloky rozepisovaly do konkrétních strojových operací. Program potom programátor vyděroval do děrných štítků.

   Štítky měly horní a dolní polovinu, v obou měly 45 sloupců. Otvory byly kulaté. Lichá čísla byla znázorněna jedním otvorem, sudá čísla dvěma otvory (liché číslo, předcházející zvolenému sudému, a k němu devítka. Tedy čtyřka měla 2 otvory: trojku a devítku.). Do štítků se do prvního dvanáctimístného slova vyděrovala absolutní ferritová adresa, od níž se mělo následujících pět dvanáctimístných slov (obsahujících operace nebo data) uložit (první štítek měl tedy adresu 50). Do adresy 50 se uložilo dvanáctimístné slovo od sloupce 13 do sloupce 24 horní poloviny štítku, do adresy 51 se uložilo slovo mezi sloupci 25 až 36 horní poloviny štítku, do adresy 52 se uložilo slovo mezi sloupci 45 – 56, do adresy 53 se uložilo slovo mezi sloupci 57 – 68, do adresy 54 se uložilo slovo mezi sloupci 69 - 81 dolní poloviny štítku. Zbylé sloupce nebyly využity, používaly se např. pro očíslování štítků.

   Potom se štítky zkontrolovaly (otvory bylo nutno přečíst a porovnat s napsaným programem). Pokud byla v některém ze štítků nalezena chyba, štítek se musel znova vyděrovat (až později byl vyvinut reproduktor, na kterém bylo možno háčkem v chybném sloupci vytáhnout železné táhélko se správnou číslici, špatný štítek vložit do reproduktoru a oreprodukovat).

   Pak se přistoupilo k ladění. Na ovládacím pultě se musely do řídícího registru R a do čítacího registru U9 vložit 2 operace, které přečetly horní polovinu prvního štítku vstupního programu. Tam už byly operace, které provedly načtení celého vstupního programu. Vstupní program potom provedl načtení programátorova programu do předepsaných adres.
Poté byl program byl spuštěn na ovládacím pultu od spouštěcí adresy. Buď proběhl celý a tudíž bylo možno zkontrolovat jeho správnost přečtením jednotlivých ferritových buněk (kam se ukládaly výsledky) do U registrů na ovládacím pultě (později, když měl již EPOS1 dálnopis, případně elektrický psací stroj, anebo dokonce ŘT bylo již možno výsledky vytisknout).

   Když se program zastavil, a to buď chybou programu (dostal se např. na buňku, ve které nebyla žádná operace, nebo došlo k dělení nulou atp.), nebo chybou stroje (např. neopravitelnou dvojchybou ferritky, U, R, F nebo E registru), bylo nutno zjistit příčinu zastavení. Byla-li to chyba programu, bylo nutno identifikovat operaci či skupinu operací, které byly nesprávně napsány. Poté je bylo možno opravit přímo do feritové paměti (přes některý z U registrů) a poté spustit program znova – to se dělalo, když nebyla oprava příliš rozsáhlá. Při rozsáhlejší opravě se muselo vše opravit v balíčku štítků programu (opravit chybnou operaci na reproduktoru, případně vyděrovat 1 až několik nových štítků s operacemi či daty) a program znova načíst ze SŠ (snímače štítků).

   Pokud tedy došlo k dvojchybě (v buňce ferritové nebo v některém z registrů byly 2 nebo více nečitelných číslic), muselo se nejdříve identifikovat, ve které z buněk k dvojchybě došlo. Potom z programu napsaného na papíře a obsahu zničené buňky (buď ferritové nebo kteréhokoliv registru) a paritní číslice v buňce se muselo usoudit, jaké číslice to původně byly, číslice v buňce opravit a program spustit dále.

   Když se nedalo usoudit, jaké číslice se mají doplnit, bylo nutno program znova nasnímat a spustit. Také se stalo, že program zabloudil. Mohlo to zase mít dva důvody, buď logickou chybu v programu nebo chybu stroje (např. některá operace začala provádět skok při splněné místo nesplněné podmínce). Zase se bylo nutno zamyslet nad papíry s napsaným programem, a na základě obsahů buněk (ferritových či registrů) rozhodnout, je-li to chyba programu či stroje. Při chybě programu následovala opět oprava, popsaná výše. Při chybě stroje nastupoval technik od příslušného zařízení.

Práce technika

   Původně byli technici odborníky každý na jedno zařízení. Každé zařízení mělo několik odborníků, nejvíce asi ZJ (základní jednotka). V každé směně na počítači musel být odborník od každého zařízení, které počítač měl. Teprve později si musel jediný technik poradit s kterýmkoliv zařízením, případně se snažil nalézt chybu až do příchodu následující směny (třeba i celou noc).

   Pokud došlo k shora popsané dvojchybě, a byla to dvojchyba tzv. náhodná, počítalo se dál. Pokud ale k dvojchybám docházelo neúměrně často (třeba jednou za minutu), musel se technik ZJ nebo FP pustit do opravy. Rovněž tak se musel pustit do opravy, jakmile přestala fungovat některá z operací. V obou případech si musel chybu zkusit sám vyvolat na ovládacím pultě. Jakmile se to povedlo, bylo nutno vznik chyby tzv. zacyklit (pouštět stále dokola vadnou operaci, či cpát číslo, které se chybně zobrazovalo, do buňky). Teprve pak bylo možno zapnout osciloskop, vyhledat příslušné desky s výkresy (desky byly cca 80 cm dlouhé, 40 cm široké, 5 – 10 cm tlusté), v nich najít příslušný výkres s operací či buňkou. Potom bylo nutno se osciloskopem věšet na jednotlivé vstupy a výstupy jednotlivých destiček, a podle výkresu kontrolovat, jdou-li tam nebo odtamtud jedničky nebo nuly, je-li to správně, a mají-li jedničky dost vysoké špičky a jsou-li dost široké. Podezřelé či vadné destičky bylo nutno vyměnit za jiné. Destičky potom v ranních směnách opravoval technik k tomu určený (vyměňoval elektronky či jiné součástky, hledal a přeletovával studeňáky). Po dokončení opravy si musel technik znova vše vyzkoušet od ovládacího pultu.

   U SŠ také docházelo k dvojchybám při čtení. Ze štítků bylo možno číst jednotky horní poloviny, desítky horní poloviny, jednotky dolní poloviny a desítky dolní poloviny. Po přečtení jednotek dolní poloviny došlo zároveň k podání dalšího štítku. Podávání štítků byl také kámen úrazu, štítky nebyly stejné tloušťky, byly také hodně citlivé na vlhkost (suchem se kroutily), a tak často došlo k roztrhání štítku na snímací dráze (takový roztrhaný štítek se potom velmi špatně znova děroval, či později na reproduktoru v mřížce opravoval), případně k nabourávání štítků při podání. Bylo velmi nutno často nastavovat podávací nůž. Také se velmi špatně určovalo, který štítek již byl přečten (SŠ měl 2 vyrovnávací paměti, a bylo nutno vždy určit, jestli roztrhaný štítek je teprve ve vyrovnávacích pamětech, či byl již načten do paměti počítače – to bylo nepříjemné hlavně při čtení dat, ta neměla v prvním slově vyděrovanou adresu, na kterou se mají data uložit). Pro představu: Od r. cca 1969 se jednou kvartálně počítalo o víkendu pro obchodní ředitelství textilu. Bylo vždy potřeba nasnímat cca 24 000 štítků (cca 12 krabic). Jednou jsem stála u SŠ nepřetržitě (později jsem klečela na židli, protože stát už jsem nemohla) 26 hodin, než se podařilo oněch 24 000 štítků bez chyby nasnímat.

   Chyby tiskárny – hlavně nefungující kladívko, které se po určení jeho pozice muselo vyměnit. Pak také často na ŘT vypadávaly pojistky – měla jich několik. ŘT nebyla vpředu zakrytovaná, a tak operátorky při výměně papíru (provádělo se zpředu vsedě na bobku) dostávaly ránu do nahých kolen. Papír byl původně v rolích a neměl dírky pro traktory. Za tiskárnou se z něj vytvářely při větších tiscích (např. nájemné pro Prahu) nerozmotatelné haldy. Později byl vyroben ruční „namotávák“ (něco jako ruční rožeň na opékání cca dvou kuřat). Pokud tiskárna neuměla na nějaké pozici tisknout znak, bylo nutno určit, nelezou-li do ní dvojchyby z ferritky. Pokud lezly, musela se opravit ferritka. Pokud ne, bylo chybné kladívko. Tiskárně se musely plnit jednotky levé poloviny, desítky levé poloviny, jednotky pravé poloviny a desítky pravé poloviny, po jejich naplnění se provedla operace „Tisk a posun o řádek“. Pokud se tiskárně zapomnělo něco naplnit (třeba pravá polovina), hlásila chybu, a bylo nutno zjistit, je-li to chyba programu či tiskárny. Tiskárně se musela plnit pravá polovina i tehdy, když se chtělo tisknout jen do levé poloviny (potom se musely do pravé poloviny poslat znaky „mezera“).

   EPS (elektrický psací stroj) – ten měl hlavně mechanické závady. Při dlouhých tiscích (když ještě nebyla ŘT (řádková tiskárna), tisklo se na EPS třeba celou noc) se zasekával vozík po operaci „návrat vozíku“. Pak bylo nutno úderem kladívka do levé strany válce vozík odblokovat. I psací stroj pracoval s blokem pěti slov, i když tiskl jen první znak z bloku. Znaky v buňce se musely posouvat doleva tak, aby na prvním místě byl vždy znak, který se měl vytisknout.

   Později přibyla i magnetická páska, svými tvůrci pojmenována Ivankou. S tou bylo také hodně práce, buď četla dvojchyby, nebo špatně krokovala, případně při převíjení nechytla tzv. „prase“ – počáteční značku, a začala číst nesmysly před ní. Chyby na pásce se špatně hledaly, nešlo zacyklit pouze jednu operaci, musel se rychle napsat jednoduchý testovací program podle okamžité potřeby.

Práce operátora

   Operátor musel umět toto všechno, až na konkrétní nalezení závady pomocí osciloskopu a její odstranění výměnou destičky. Ani mechanické závady neodstraňoval.